Tatér z Osvětimi - Heather Morris
Autorka: Heather Morris
Originál: The Tattooist of Auschwitz, 2018
V ČR: Vladimír Fuksa, Cpress, 2018
Série: Tatér z Osvětimi (1. díl ze 2)
Počet stran: 248
Anotace: Kniha Tatér z Osvětimi vznikla podle skutečného příběhu, jenž souvisí s jedním z nejznámějších symbolů holocaustu – čísly, která měli vězňové vytetována na předloktí. Když se slovenský žid Lale Sokolov stal v tom strašlivém místě tatérem a musel označovat své spoluvězně čísly vyvedenými nesmazatelným inkoustem, využil svou nepatrnou volnost k činům. Díky své práci mohl vyměňovat šperky a peníze z majetku zavražděných židů za jídlo, které pomáhalo ostatní vězně držet naživu. Kdyby byl dopaden, čekala by ho jistá smrt. Za své přežití mu vděčí mnozí.
O holocaustu existuje bezpočet knih. Tato je však unikátní. Lale Sokolov velmi dobře věděl, co spoluvězně i jeho samotného čeká, a byl odhodlán nejen přežít, ale také žít naplno. To, co poznal, je sice strašlivé, ale současně plné naděje a odvahy. A v jeho vzpomínkách má své místo kupodivu také láska. V řadě vězňů čekajících na tetování stála i zděšená, chvějící se dívka. Pro Lalea – trochu drzého hazardéra – to byla láska na první pohled. Jeho a Gitin příběh, ověřený podle všech dostupných dokumentů a déle než sedmdesát let nevyprávěný, potvrdil jejich syn. Jen sotva mohli tehdy doufat, že se ho dočkají.
Při čtení budete možná slzet, děj knihy vás však také povzbudí. Neboť to, co je v lidech nejlepší, přežilo i v situaci ze všech nejhorší. Heather Morrisová se narodila na Novém Zélandu, žije a pracuje v australském Melbourne. S Lalem Sokolovem se seznámila v roce 2003 a toto setkání jim oběma změnilo život. Vzniklo mezi nimi přátelství a Lale ji pověřil, aby světu předala i ty nejniternější podrobnosti z jeho života za holocaustu.
Když nastalo úplné ticho, esesáci otevřeli dveře autobusu a z nich se jako balvany vyvalila mrtvá těla.
Zpoza druhého rohu budovy vypochodovala skupina vězňů. K autobusům zacouval náklaďák a vězňové začali na korbu nosit mrtvoly.
Přesto, že jde o příběh odehrávající se v tak těžké době, ukazuje nám, že láska si vždy najde cestu. Lale se stal tatérem a právě tak pozná svou životní lásku Gitu... ❤
„A jak se dozvíme, kolik je hodin?“ zeptal se Lale.
„To je mi u prdele, ale prostě tady budete. A ať vás ani nenapadne, že byste utekli. Chytím vás, zabiju vás a bude mě to bavit.“ A odvlekl se.
Na knížku jsem se dlouho chystala - vlastně od doby, co vyšla. Věděla jsem, že se bude jednat o silný příběh, přesto mě lákalo si ho přečíst. Nelituju. Knížka ve mně zanechala tolik pocitů... Po dočtení jsem neměla slov. Vlastně se mi jich pořádně nedostává ani dnes, pár dní po dočtení.
Bláhově jsem si myslela, že budu schopná už druhý den po dočtení napsat recenzi. Na příběhu se mi líbilo to, že dodává v určitém směru naději - a to ve smyslu toho, že pokud je láska opravdová, najde si cestu i napříč nepřízněmi osudu.
Navíc se mi líbilo, že i když by se místo, kde se Lale a mnoho dalších ocitli, dalo označit zapeklo na Zemi, tak že si Lale zachoval dobrotu. Obdivuhodné. Vždycky, když čtu nějakou takovouhle knížku, přemýšlím, jestli bych se dokázala chovat tak, jak se chovám teď. Myslím, že nikdo nemůže s jistotu říct, jak by se v dané situaci zachoval, protože jsme to nezažili (díky Bohu).
To je stejné, jako když koukáte na horor, kde někdo někoho pronásleduje a říkáte si: "ta je ale hloupá, jde mu přímo do rány." Ale ona (pronásledovaná) neví, že právě tam je ten, kdo ji chce chytit a zabít. Chci tím říct, že když jsme v klidu, v bezpečí svého domova, kde se nám relativně nic špatného neděje, nemůžeme vědět, jak bychom se v nebezpečí plynoucí z války; hladu a pronásledování, zachovali my.
Dále se mi na knížce líbilo to, i když tam bylo spoustu scén, které postrádaly lidskost, že si ji někteří zachovali. Nejvíce se mi líbilo chování samotného Lalea. Jasně, tetoval čísla ostatním, ale to neměl na výběr. Kdyby to nedělal, tak by ho zabili.
Po přečtení jsem si lámala hlavu s tím, jak mám vůbec na takovou knížku udělat fotku a byla jsem z toho docela nešťastná. Chtěla jsem, aby fotka vystihovala knížku, ale zároveň byla provedena s úctou k obětem holocaustu. V konečném důsledku si myslím, že se mi to celkem povedlo.
Příběh Lalea a Gity mě chytil za srdce. Četla jsem i doslov. Jediné, co mi malinko "vadilo", bylo, že jsem se nedozvěděla, co se stalo s Leonem. Vím, že spousta příběhů ani neznáme, ale zrovna u Lea bych chtěla vědět, jak skončil.
Knížky o válce (a obecně historické romány) jsou snad jediné tituly, u kterých, se musím přiznat, čtu i poznámku autora. U jiných knih to většinou nedělám. Prostě dočtu příběh a hotovo. Jenže u těch historických knih je to tak nějak i nutné, pokud se chcete dozvědět např. čím se autor inspiroval, jak příběh dopadne či jak to bylo doopravdy. Takže je prostě čtu.
Co se mi dále líbilo, je Laleovo chování vůči ženám - to jsem milovala a dokonce jsem se i několikrát usmála, s jakou úctou s nimi jednal, protože jsem jedna z nich a prostě mě to potěšilo.
Během čtení jsem využívala každou volnou chvíli, abych se ke knížce mohla vrátit. Scénu s autobusem (viz první ukázka) jsem shodou okolností četla zrovna v době, kdy jsem sama v autobuse seděla a cítila jsem mrazení v zádech. (To bylo před tím, ještě než zavřeli školy).
Nemůžu si pomoct, ale když jsem četla tuto knížku, vzpomněla jsem si na film, který nám učitelka pouštěla na základce - Collette. Pořád tak nějak jsem na ten film myslela. I nyní, když dělám tuhle recenzi, na ten film myslím. Je na stejné téma a dokonce je tam i ta láska.
Pak ho začala škádlit stejně jako
on ji. Když mu na rty rozmazala poslední kousíček čokolády, něžně ho políbila a
čokoládu slízla. Lale otevřel oči a spatřil, že Gita má sklopená víčka. Uchopil
ji do náruče a vášnivě se políbili. Když Gita oči konečně otevřela, setřela
slzy, které Laleovi tekli po tvářích.
Bezkonkurenčně nejhorší pro mě byly scény, kde vystupoval Mengele. Děs. Běhal mi takový mráz po zádech, jaký už jsem dlouho u čtení nezažila.
Jsem toho názoru, že knížky na téma války a holocaustu by se měly číst, aby se tyhle zrůdnosti už NIKDY neopakovaly.
Celkově jsem s knížkou spokojená, měla jsem ji přečtenou za dva dny. Autorka rozhodně umí psát a především ví, o čem píše. Její styl psaní je čtivý a hned vás vtáhne do děje. Rozhodně doporučuju.
Komentáře
Okomentovat