1. Kapitola - "Martinova nadvláda"


   „Ahoj“, řekla ségra do telefonu. Nějaká její další známost, pomyslela jsem si pohrdavě. Po kolikáté už? Nikdy jsem svojí ségře tolik nezáviděla jako právě tehdy, když ten večer volala jednomu klukovi z New Jersey, kterému bylo devatenáct let. Nám bylo šestnáct. A byly jsme dvojčata, jiné sourozence jsme neměly.

  Na rozdíl od mé maličkosti měla moje ségra jménem Tamara hnědé oči po matce, hnědé vlasy s nádechem do blond, velká prsa a zadek. To se klukům líbilo. Já mám oči tmavě zelené, vlasy také hnědé, ale s nádechem do světle zrzava a žádná prsa ani zadek.

  Na rozdíl od Tamary mám několik nevýhod – máma mi nevěří, věří Tamaře, já se musím lopotit s prací, zatímco ona jen vysedává u počítače s mobilem v ruce a nahání kluky. S tím klukem s New Jersey, který se jmenuje Thomas, si píše už měsíc (jaký úspěch, protože jí kluk nevydrží déle než týden a pak mu zlomí srdce a jde za jiným), volají si a cukrují spolu.

  „Thomas přijede,“ vykřikne Tamara s nadšením. „To je super,“ odpovím na to já s předstíraným veselým. „Že jo?!“ Na to Tamara. Zatvářím se lhostejně až smutně a Tamaře okamžitě dojde, že něco není v pořádku.

   „Co je?“ zeptá se mně. „Měla bys být šťastná, Thomas přijede!“ Ani se na ní nepodívám a jdu trochu dál, abych se nemusela dívat na její veselý, zamilovaný obličej a do zdi řeknu: „ A to jako proč? Thomas je tvůj kluk, ne můj, tak proč bych měla být ráda, že přijede? Já ti to přeju, ale už toho mám dost, jak s ním pořád chatuješ a ani mi nedovolíš, abych se také podívala! Víš co, jdi se bodnout!“ Tamara se obrátí na podpatku a za chvíli už slyším, jak se chlubí a žaluje mámě, abych dostala jeden z miliónů výprasků, které mě čekají vždycky, když něco provedu. Zvlášť v neděli.

  Máma sekretářka ředitele, a tak má každé pondělí poradu. Ostatní sekretářky na ni kvůli jejímu postu žárlí a jsou na ní hnusné stejně jako ředitel podniku, v němž máma od prosince pracuje, a který se jí z počátku jevil jako sympatický a schopný čtyřicátník, který má pod čepicí, ale nakonec se z něj vyklubal obyčejný suchar, který neumí nic jiného než jen sekýrovat druhé. Nejvíce sekýruje mámu.

   Máma byla odjakživa sekretářka, ale po našem narození nemohla sehnat práci, a tak pracovala jako letuška v jednom leteckém podniku v Lisabonu, kam jsme se museli přestěhovat. Náš táta je bohatý, takže jsme si mohli dovolit koupit v Lisabonu byt a máma po půl roce nic nedělání, jak sama s oblibou říkávala, nastoupila do práce. Mezitím si však hledala práci, aby byla znovu v oboru a cítila se v práci dobře.

  Všichni jsme jí to přáli, protože co si budeme povídat, kdo by nechtěl mít spokojenou mámu? Jednoho dne, když jako obvykle přišla domů z nekonečných nákupů bot a cetek pro sebe a Tamaru, bez jediného pohledu na mě zapnula notebook, aby se znovu podívala na portál práce, jestli není něco nového v jejím oboru, zatímco Tamara obdivně koukala na další tuny oblečení a bot, které si sama vybrala a máma jí to všechno poslušně koupila.

  Po chvíli máma zvedla telefon a vytočila nějaké číslo. Ze sluchátka na druhém konci se ozval příjemný hlas starší ženy, která se představila jako Claire New a ta se zeptala, co si přeje. „No víte, právě jsem viděla váš inzerát na pracovním portálu works a chtěla bych Vám říct, že bych měla vážný zájem se o místo sekretářky ucházet,“ řekla máma sebejistě, i když já poznala, že je trochu nervózní. „Dobře můžete přijít na pohovor, a když s Vámi bude pan ředitel spokojený, možná Vás i přijme.“ Říkal hlas ženy na druhém konci. Máma měla radost a neovládla se: „ To by bylo skvělé!“ Pak se ale rychle opravila a vyhrkla: „Zajisté, přijdu.“

  A přišla. Těsně po telefonátu máti svolala rodinou poradu, na které se nás všech zeptala, jestli by nám nevadilo, kdybychom se znovu přestěhovali. Tentokrát na okraj Lisabonu. Sestra s tátou nadšeně souhlasili, ale já jsem nesouhlasila, protože jsem věděla, že mámin šéf má práci od nevidím do nevidím a nelíbilo se mi to. I přesto, že víc brala Tamaru než mě, pořád to byla moje máma a měla jsem jí svým způsobem ráda. Zároveň jsem byla ráda, že bude mít znovu práci v oboru.

  Naše mamka je totiž velice krásná, a proto hned jak se objevila ve dveřích kanceláře ředitele, okamžitě jí vzal. Všichni mně začali přesvědčovat, jak to bude super, jak jsem velká a šikovná holka, a že to všechno spolu zvládneme. (Najednou.) Nevím proč, ale nějak jsem tomu nemohla uvěřit. Byla jsem doma kvůli tomu za tu divnou a nepřející. Zvykla jsem si. Vy byste si časem taky zvykli, kdybyste se byli každý den nuceni koukat na vaši línou a rozmazlenou sestru, která nedělá nic jiného, než jen obvolává kluky v širokém okolí, chodí na rande a vy místo soukromého života běhali okolo hospodářství. Když říkám hospodářství, myslím tím zahradu, zvířata, jedno malé políčko a v neposlední řadě samozřejmě také dům.

      Když se ségra s Thomasem seznámila, myslela jsem si, že jejich „vztah“ bude jen další z Tamařiných úletů, nyní ale vidím, že jsem se hluboce spletla. Asi jejich vztah opravdu bude vtahem se vším všudy. Takový standartní. Možná časem dojde i na děti, sestra se odstěhuje a já, Kate Liss, budu mít konečně pokoj pouze sama pro sebe. Ty tomu vážně věříš? Ptala jsem se sama sebe v duchu. Stejně se ti sem nasáčkuje máma s těmi svými tunami oblečení a bot, které za ty roky nashromáždila a ty nebudeš mít pro sebe ani kousíček místa.   

   Osobně jsem Thomase nikdy neviděla, letmo jsem ho zahlédla pouze z fotek, které jí posílá přes e-mail a musím říct, že je to vážně kus chlapa. Je tmavovlasý, svalnatý se širokými rameny, tmavýma očima, které se neustále smějí, i když se na fotkách málo kdy usmívá. Tamara má potřebu neustále provokovat na úkor toho, že jsem ještě s nikým nechodila, ba ani si s nikým nepsala, netelefonovala… Každý den mě zasypává informacemi o Thomasovi, a aby toho nebylo málo, tak si ho ještě vytiskla na papír v životní velikosti a pověsila si ho do pokoje před naše postele. Každý večer se zasněným pohledem na jeho oslnivou tvář svléká a se svůdností v hlase tiše říká: „Vidíš, tohle bys mohl mít, kdyby si za mnou přijel.“ Po téhle větě vždy obrátím oči v sloup a naznačuju výstřel do spánků. Ona si pokaždé vymyslí a řekne mamce, že jí nadávám a posmívám se jí za to, jak vypadá. Obvykle pak následuje pár ran, vyhrožování a nějaký další trest. Máma a Tamara to všechno společně (samozřejmě s upravenou verzí, která mluví v jejich prospěch), vyzvoní tátovi a následuje další pokárání.

  V den, kdy Thomas zavolal, že přijede, tomu nebylo jinak.

 „Co si vůbec dovoluješ se miláčkovi Tamaře posmívat?!“ Utrhne se na mě máma, která právě vrazila do pokoje, aby si na mě mohla vybrat svojí nedělní stresovou situaci a užít si tak svojí siestu. Já jako obvykle držím, neuhýbám, ale bráním se slovně. „Máš být ráda, že jí přijede přítel, budeme mít hosta!“ Já, zklamaná prioritami ségry oponuju: „

 „Ne mami, hosta bude mít ona, ne já. Tak proč bych se zrovna já z toho měla radovat?“ Máma zalapá po dechu a zlostně vykřikne: „ Ty hajzle jeden nepřejícnej!“ A bum – další rána. Kolikátá už? Desátá? Patnáctá? Nevím. Ještě jedna následuje, pak se sebere a naštvaně, doprovázená prásknutím dveří, odejde. Já tiše sedím, po tváři mi stékají slzy a pak už se definitivně odevzdám bolesti. A to jak fyzické, tak i té duševní.     


 

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Maminčin mazánek - Sarah Flint

Nákupy knih - červenec/srpen 2017

Pilíře země - Ken Follett