úterý 30. července 2019

TEMNÉ A OSAMĚLÉ PROKLETÍ: Brigid Kemmererová

Autorka: Brigid Kemmererová
Originál: A Curse So Dark and Lonely, 2019
V ČR: Magdaléna Farnesi, CooBoo, 2019
Počet stran: 480

Anotace: Princ se vždy těšil, až převezme vládu. Jenže to bylo ještě předtím, než ho proklela zlá čarodějka. Předtím, než se proměnil v odpornou, krvelačnou zrůdu. Pro Harper život nikdy nenachystal nic dobrého. A když se jednoho večera pokusí pomoci neznámé dívce na ulici ve Washingtonu, je unesena do zakleté říše prince Rhena. Monstrum? Princ? Harper netuší, co si myslet. Když však začne prince poznávat, vypadá to, že by prokletí mohlo být zlomeno. Ale zlo se nevzdává! 


  Představovala jsem si, že se budu cítit jako drsný zabiják, ale ve skutečnosti jsem ráda, že se mi podaří zapíchnout nůž do země.

(Harper, kapitola devatenáctá) 

  Představte si, že jste mladý princ, který se těší, až se posadí na trůn a ujme se vlády. Pak si představte, že uděláte určitou věc chybu, za kterou budete nuceni léta pykat. Přijde zlá čarodějnice a prokleje vás. 
Že je to moc kruté? Možná. To však nic nemění na faktu, že právě v této situaci se nachází princ Rhen. Dědic trůnu je nucen k tomu, aby se vždy za uplynutí určitého období proměnil v krvelačnou bestii. 
  Daleko od prokletého Rhena se nahází Washington, kde Harper zachraňuje dívku na ulici. Nic netušící Harper, se kterou se nikdy život nemazlil mající svých starostí dost, unese neznámý (pro neznámý) únosce právě do Rhenova království. Dívka nejdříve neví, co si má o princi myslet, ale čím více ho poznává, tím více vypadá prolomení kletby nadějně. Nebude to však jenom jednoduché...

"Vždycky znovu mě překvapí, že i v těch nejtemnějších časech lze najít mezírku, kterou dovnitř pronikne světlo." 

(Harper, kapitola dvacátá devátá)

  Autorka Brigid Kemmererová již napsala knihu s názvem Letters to the Lost (v Česku kniha vyšla letos, vydává ji CooBoo a můžete ji znát pod názvem Dopisy ztraceným.) Autorčinu předchozí knihy jsem zatím nečetla, ale rozhodně se chystám, poněvadž Temné a osamělé prokletí bylo naprosto skvělé!
  Temné a osamělé prokletí je napsáno na motivy známé populární pohádky Kráska a Zvíře. Téma rettelingu na tuto pohádku je ve světě hodně profláknuté. Nicméně takovou milovnici původní pohádky jako jsem já, stejně asi nikdy neomrzí. A proto jsem se rozhodla k přečtení tohoto titulu. 
  Přiznám se, že když kniha vyšla, nebyla jsem si úplně jistá, jestli se do ní pustím také. Přece jenom - titulů je tolik… Za pár dní však Temné a osamělé prokletí na internetu (konkrétně na Instagramu) spustilo takové neuvěřitelné boom, že jsem si jí prostě musela přečíst, abych zjistila, co je na příběhu tak úžasného. 
 A páni! To byla jízda! Za prvé se zde nacházejí neuvěřitelně čtivé kapitoly, které budete díky sílícímu napětí doslova hltat. Za druhé se zde střídá pohled Harper a Rhena. Další, co knize oceňuji, jsou velmi originální názvy. A víte co? Hned bych do Rhenovi říše jela alespoň na čtrnáct dní na dovolenou. Miluju ten svět!
  Autorka se nebojí kromě klasické fantasy napsat také vážný příběh z našeho světa. Ze světa, do kterého patříme. Světa, který velmi dobře známe, protože zde žijeme. Kromě toho se zde projevují dokonce i prvky LGBT literatury (= knihy o homosexualitě). Toto téma tam není až tolik rozebírané. Někomu by se mohlo zdát, že to sem nepatří.  Já si myslím, že LGBT je něco, co z tak známého příběhu Krásky a Zvířete dělá něco nového, originálního. Osobně jsem se s LGBT ve fantasy ještě nesetkala (nebo si to nepamatuju).
  Přesto, že příběh, který se částečně odehrává ve smyšlené říši a částečně v našem světě a z obou je chvílemi vidět beznaděj, autorka čtenáři navzdory tomuto faktu dodává naději v lepší časy. Myslím, že Temné a osamělé prokletí má v sobě jakési poselství, které tvrdí, že nic není černobílé. Svět je barevný, stačí se jen správně dívat.
  Kromě akce mi přišly nejzábavnější hlavně slovní přestřelky Rhena a Harper. Při nich jsem se nejednou (i nahlas) zasmála.
  Je vidět, že Brigid má všechno perfektně promyšlené. A to nejen zvraty, které probíhají po celou dobu knížky, ale i prolínání obou světů.
  Velmi oceňuji, že autorka pro svůj příběh nedokonalou, ale přesto velmi silnou a schopnou hlavní hrdinku. Líbí se mi, že i přesto, že má určité problémy, se jim nepoddává a bojuje. Tak je to správné.
  Strašně jsem si zamilovala postavy i oba světy.
  Co se týče postav, nejvíce se mi líbili Rhen, Harper, Grey, Zo a Freya. Ani Jake s Noahem nebyli mimo mísu, ale ty jsem si oblíbila o něco méně. Lilith byla krutá provokatérka, ale musím se přiznat, že byla jedna slovní přestřelka s ní, u které jsem se i hlasitě zasmála. 
  Na Greyovi se mi nejvíce líbila jeho obětavost a věrnost, pak taky schopnost riskovat. Byl prostě takové moje zlatíčko. I když se musím přiznat, že když se v příběhu objevil poprvé, moc ráda jsem ho neměla, ale pak jsem mu přišla na chuť. Rozhodně si myslím, že je dobré mít ho po boku. Kdybych si mohla vybrat, s kým strávím své prokletí, rozhodně by byl jedním z kandidátů. 
  Co se týče Zo a ženy jménem Frea, líbilo se mi, že se nevzdávaly a byly od rány. 
  Rhena mi bylo líto. Vždy jsem se těšila na kapitoly s ním. Myslím, že si svoje prokletí zkrátka nezasloužil. 


  Lidé umějí z pouhého slova vytvořit skandál. Z pouhého pohledu. A ty, můj synu, jsi jim poskytl dost obojího.

(Rhen, kapitola třicátá druhá)


 Výsledek obrázku pro hvězdičkyVýsledek obrázku pro hvězdičkyVýsledek obrázku pro hvězdičkyVýsledek obrázku pro hvězdičkyVýsledek obrázku pro hvězdičky
 
 

  





 

pátek 26. července 2019

MINI RECENZE: Petr a Lucie - Romain Rolland

Autor: Romain Rolland
Originál: Pierre et Luce, Albin Michel, Paříž, 1920
V ČR: Knižnice Kamarád, Jaroslav Zaorálek, Praha, 1985
Počet stran: 96
- 13. vydání

Anotace: Petr potká Lucii úplně náhodou. Během bombardování Paříže v lednu 1918 oba před náletem utečou na stanici podzemní dráhy. Někdy i náhodný  pohled a dotyk v bezejmenném davu mohou být začátkem velké lásky, která dokáže rozkvést i uprostřed nejšílenějšího běsnění války. 

  Člověk, který jako jediný nevěří v prostředí, v němž všichni ostatní věří, je jeho někdo, komu chybí nějaký orgán, možná zbytečný, ale orgán, který všichni ostatní mají; takový člověk stydlivě ukrývá svou nahotu před cizími pohledy. 

(str.  9)

  Tato kniha je dnes již klasikou. Protože v září nastupuju do maturitního ročníku, rozhodla jsem se, že si přečtu něco, co by mě mohlo i bavit. Před nějakou dobou jsem už četla Krysaře, který se mi líbil - recenze TADY.
  Autor píše neskutečně čivě a často v díle používá vykřičníky; aby dal větší důraz na jednotlivé pocity postav. Příběh Petra a Lucie je svým způsobem poučný. Vypráví totiž o tom, že i v těch nejhorších časech jsme schopni milovat; neboť právě láska je to, co nás dělá lidmi. 
  Petr a Lucie je krátký, pěkný, romantický, smutný i dojemný příběh o dvou mladých lidech, kteří se náhodou potkali v ulicích bombardované Paříže. Byť je děj zasazen do událostí, které se bohužel opravdu odehrály, je nápaditý. Je obrazem války, ale i štěstí díky prožívané lásce. 
  Při čtení máte pocit, jako byste tam opravdu byli, což mám strašně moc ráda. I když se jedná o příběh o válce, myslím, že bude sedět i těm, kteří tento typ literatury nevyhledávají. Samotná válka se tam totiž zase až v takové míře nepopisuje (tedy kromě občasného bombardování), autor se spíše zaměřil na hlavní dvojici. 
  Kromě lásky jsou Petr s Lucii nuceni společně prožít i jiné emoce, stejně jako čtenáři této knihy...
  Jediné, co mi trošku "vadilo", že konec byl na můj vkus nehorázně rychlý. Já vím, že by to v reálu taky bylo rychlé, ale čekala jsem více emocí. Jinak rozhodně doporučuju.

 Výsledek obrázku pro hvězdičkyVýsledek obrázku pro hvězdičkyVýsledek obrázku pro hvězdičkyVýsledek obrázku pro hvězdičkyVýsledek obrázku pro hvězdičky



středa 24. července 2019

Ledový dech - Diana Gabaldon


Autorka: Diana Gabaldon
Originál: A Breath of Snow and Ashes, 2005
V ČR: Blanka Chocová, Knihy Dobrovský/Omega, 2019
Série: Cizinka (6. díl)
Počet stran: 1568

Anotace: Je rok 1772 a v předvečer americké revoluce již vypukla řada povstání. Mrtví muži leží v ulicích Bostonu a v lesích Severní Karolíny hoří srub. 
  V nastalém chaosu vyzývá guvernér Jamieho Frasera, aby sjednotil zámořské kolonie, které patří Koruně. Jenže Jamie od své manželky ví, že za tři roky vyhlásí kolonie nezávislost.
A všichni loajální králi budou buď mrtví, nebo budou muset uprchnout. A pak je tu ještě výstřižek z novin The Wilmington Gazette z roku 1776, který oznamuje smrt Jamieho i jeho příbuzných. Budoucnost rodiny cestující časem vypadá chmurně...


    "Bože," vzdychl Ian, zívl a zakopl. "Můj zadek asi usnul." Jamie také zívl, jako by to bylo nakažlivé, pak ale zamrkal a rozesmál se. "Inu, nemusíš ho snad ani budit. Zbytek se k němu může přidat." 

(14; Lid Sněžného ptáka; str. 152)

  Protože jsem nečetla Hořící kříž, jsem měla trochu strach, jestli budu ději v Ledovém dechu vůbec rozumět. Opak je pravdou. Přišlo mi, že události, které se staly v předchozím díle, příběh odehrávající se zde, nijak zásadně neovlivnily. Jasně, nad některými věcmi jsem se musela chvilku pozastavit, abych si je ujasnila, ale nešlo o nic strašného. Tudíž jsem došla k názoru, že Hořící kříž musí hlavně pojednávat o Ianově životě u indiánů. 




Diana Jean Gabaldon Watkins se narodila v Arizoně. Otec byl Američan mexického původu, matčiny kořeny sahaly do Anglie. Vystudovala zoologii, mořskou biologii a behaviorální ekologii. Po studiích pracovala na Arizonské univerzitě a v roce 1984 založila významný vědecký čtvrtletník Science Software Quaterly.
S literaturou začala a rozhodla se pro historickou tématikou okořeněnou dávkou fantasy. Na začátku psala proto, aby si dokázala, že to zvládne, ale když výsledek ukázala známým, přesvědčili ji, že by svůj příběh měla publikovat. Debutovala knihou Cizinka, která se pak stala první částí oblíbené série. 

  Natáhla jsem si vlněné punčochy, spodničku ze silné látky, svůj nejhřejivější šál a vydala se dolů, abych trochu prohrabala oheň v kuchyni. Jen jsem stála, pozorovala páru linoucí se z příjemně vonícího obsahu kotlíku a sama se obrátila do svého nitra. Svět může jít dál a my nakonec na vše nejdeme lék.

(38; Ďábel v mléce, str. 542)

  Jak už bývá u Diany Gabaldon zvykem, ani zde nechybí mix prvků jednotlivých žánrů.  Série Cizinka je zkrátka dle mého názoru napsaná tak, aby si v ní každý čtenář přišel na své. U každého z celkem devíti dílů (ano, pomalu se blížíme ke konci) se se střídá napětí, které někdy hraničí i s detektivní zápletkou; romantika/erotika a kousek historie. Žádnému však nechybí čtivost a každý z nich má své vlastní kouzlo. 
  Na Cizince nejvíce miluju právě ten mix žánrů, historii, vtip, dobové léčitelství (mnohdy v obtížných podmínkách), zmínky o bylinkách/zahradě jako takové, popis kraje a fakt, že čím déle tuto sérii čtete, tím více jí milujete a vůbec vám nevadí, že jsou jednotlivé díly "cihly". 
  Abych se vyjádřila k přírodě, autorka nás zde zavádí na Fraserův hřeben, kde jsme se ocitli již v Bubnech podzimu. V Ledovém dechu máme možnost "vidět ho" v celé jeho kráse. I když jsou kapitoly, kde se popisu věnuje déle, ona přírodu (divočinu) líčí tak, až máte pocit, jako byste minimálně sledovali film. Já měla pocit, jako bych tam přímo byla, což mám u každého dílu ze série. 
  V tomto díle se rozvíjejí události načaté v Bubnech podzimu. (Události týkající se článku, neboť obávané datum se pochopitelně blíží.)
  Postavy také dost vzpomínají na události popsané nejen v předchozích dílech, ale i na Skotsko. Příjemným překvapením byl fakt, že autorka opět nezapomněla ani na indiány, kteří se zde objevují i jmény (např. Sněžný pták). Ianův život s indiány budeme mít šanci poznat také prostřednictvím jeho vzpomínek. A milovníky psů nezklame, že je zde pochopitelně také jeho věrný přítel Rollo. Vůbec mi přijde, že v tomto svazku je nejvíce zvířat...
  Diana Gabaldon má ve zvyku utvářet ve čtenářích nové otázky týkají se především (zatím) nedořešených věcí, tajemství a ohledně nejasností mezi jednotlivými postavami. Přijde mi, že čím více čteme stránek, tím více máme otázek, na něž nám kousek po kousku dávkuje odpovědi. 
 Díky knize získáte nejen zábavu na dlouhé horké hodiny, ale také nové znalosti. Poznatky, které jste před tím možná nevěděli.

    "Hmm," řekla. "Má hlas jako když prdí netopýr, ale jedinou ženou, co mi na to z rodiny zbyla, a já tu nebudu věčně." 

(39; Já jsem vzkříšení; str. 552)

  Nikdo nemládneme, a tak i Jamie s Claire stárnou. Přijde mi, že Jamie získává zpět svůj ztracený humor a pomalu se vzpamatovává z minulých hrůzných událostí. Jeho humor je stejný, jako v prvním díle. Vůbec jsem se u Ledového dechu hodně nasmála. Autorka rozhodně umí vtipkovat a nebojí se to ukázat světu. Claire se od prvního dílu nijak zásadně povahově nezměnila. Pořád je hodná ale umí si i pěkně pustit pusu na špacír, když uzná, že je na sprosťárny vhodná doba. 
Co se týče Ferguse a Iana, je mi jich obou líto. Každého z jiného důvodů, ale ani nevím, kterého lituji víc. U Ferguse nastala zásadní změna chování, ale já ho svým způsobem chápu. 
  Dobré postavy jsou také paní Bugová, McDonald, Roger (zajímavý vývoj chrakteru a vůbec děje kolem něj, to se budete divit) a Brianna; na které čím dál víc rozeznávám skotskou náturu. 
  V příběhu se objeví také nová postava jménem Malva, kterou jsem měla celkem ráda, do doby než... si to zkazila. Jak mohla něco takového udělat?! 
  V knize se dále objevují dvě podobná jména a to sice - Tom a Allan Christie. Ohledně Toma nevím, co si mám myslet, jelikož jsem ho ze začátku neměla ráda, pak jsem ho měla ráda a takhle pořád na střídačku. U Allana je to jasné - nemám ho moc v lásce. Byly chvíle, kdy se mi tihle trochu pletli. 
  Největší zlatíčko z celého děje byl Jemmy. Já toho klučíka neskutečně miluju. On se stal prostě mojí novou láskou z této série. Germain také není špatný, ale na Jemmyho nemá. 
  Uvítala bych, kdybych se dozvěděla více o Emily. Zajímavá postava. A ten její příběh... Doufám, že až se zpětně pustím do Hořícího kříže, všechny nejasnosti ohledně ní se mi vyjasní. 
  Líbí se mi, dění okolo sluhů v Jocastině domě. (Hlavně kolem Pheadre  - hrozně napínavé a v dobrém slova smyslu - i zvláštní.)  
  Okolo Lizzie se také motá pěkný propletenec událostí. Nechte se překvapit. Ale pozor - její linka je docela zamotaná, ale v závěru hrozně jednoduchá. Máte se na co těšit. 
Závěrem recenze mohu jen říct, že jedna z nejnapínavějších částí v tomto neobyčejně tlustém titulu je čtvrtá část. Tu budete dle mého názoru hltat možná nejvíce. 
  Rozhodně doporučuju všem fanouškům této série. Doufám, že mi jednoho dne knihu doplní také seriál. 
  Za Ledový dech moc děkuju knihkupectví Knihy Dobrovský.
  Ledový dech na vás dýchne na této STRÁNCE.

"Nedržím ve svém sdrci žádné zlo," řekl a slyšel, jak se jeho  vlastní hlas ozývá odkudsi zdáli. "Zlo se mě nedotýká. Mnoho se ještě stane, ale toto ne. Ne tady. Ne nyní." 

(44; Skoťák; str. 626) 
Výsledek obrázku pro hvězdičkyVýsledek obrázku pro hvězdičkyVýsledek obrázku pro hvězdičkyVýsledek obrázku pro hvězdičkyVýsledek obrázku pro hvězdičky


A nyní ještě jedna (poslední) čistě zahradnická ukázka. Jsem zahradnice, takže Claire chápu:

  V pletí záhonů se nepochybně skrývá jistý pocit uspokojení. Ať už je to práce jakkoli nekonečná a záda z ní neskutečně bolí, trumf, jejž provází podvolení pevné země, vytažení houževnatého kořínku a držení přemoženého nepřítele v dlani, za to úsilí stojí. 

(82; Není to konec světa; str. 1164) 



  










MINI RECENZE: Půlnoční koruna - Sarah J. Maas


Autorka: Sarah J. Maas
Originál: Crow of Midnight, New York, 2013
V ČR: Ivana Svobodová, COOBOO, 2016
Série: Skleněný trůn (2. díl)
Počet stran: 400

Anotace: Celaena se stala královou bojovnicí a má za úkol pro něj dělat tu nejšpinavější práci. Ovšem sama dobře ví, ž král je mimořádně krutý a jeho chování ovládá tajemné zlo. Proto se snaží odhalit jeho tajemství, ale přitom mu nezavdat příčinu, aby jí podezříval. Rozehrává však smrtelně nebezpečnou hru, v níž jde nejen o její život, ale i život všech jejích přátel. A jedné noci se stane to, čeho se obávala nejvíce a co její život rozmetá na kousky... 


 "Zmínky o magii nebo její podporování se trestá smrtí. To, že jsi zpívala takovou píseň v mé síni, je urážkou bohů i mne samotného."


  Celaena Sardotien, obávaná vražedkyně a někdejší otrok v solných dolech, zvítězila v turnaji a oficiálně si tak vysloužila poctu stát se královou bojovnicí. Celaena ovšem brzy přijde na to, jaký král Adaranu je (krutý, nelítostný), což se projevuje mimo jiné i na jeho rozkazech pro bojovnici. Král totiž po Celaeně požaduje, aby "odstranila" všechny, kteří by nějakým způsobem mohli ohrozit jeho krutovládu - přesněji tedy všechny zrádce a vzpurné lidi. Hlavní hrdinka se tedy rozhodne hrát na krále hru. Ovšem kdyby se dozvěděl pravdu, v bezprostředním nebezpečí by byla nejen ona, ale i její přátelé. Někdy však stačí jedna jediná noc k tomu, aby se váš život totálně převrátil naruby...

"Jsou věci, které slyšíš ušima, ale jiné zaslechne jen tvé srdce." 

  V první řadě bych možná mohla objasnit, proč jsem se rozhodla pro nový typ článku. Důvod je prostý. Sarah J. Maas mi ve druhém díle Půlnoční koruna zcela vzala slova i dech a já bych musela mluvit ve spoustě spoilerech, kdybych měla napsat, co si o knize skutečně myslím. Přemýšlela jsem, jak to udělat, abych vás neochudila o svůj názor na tuto výbornou sérii. Během čtení jsem si dělala poznámky a není jich tolik, abych z nich mohla udělat článek, na který jsme vy a já zvyklí. Proto jsem se rozhodla pro mini recenzi a uvidíme, jaký bude mít ohlas.
  Jak tak koukám na papír s voznámkami, všimla jsem si, že jsem se při hodnocení zaměřila hlavně na postavy. A jak už to tak bývá, některé se mi líbí, jiné ne; ale jako celek tvoří úžasný příběh z pera Sarah J. Maas - autorky sérii Dvůr trnů a růží. Recenze na první díl, druhý díl, třetí díl  + Krvavé ostří se objeví po kliknutí na jednotlivé podtržené texty (tučně).
  Kdo četl mou recenzi na SKLENĚNÝ TRŮN, ví, že jsem z něj nebyla zase až tak odvařená jako z předchozí série. Ovšem Půlnoční koruna byla úplně jiná jízda.
  Velkou výhodou autorčiných knih je čtivost, která i přesto, že její knihy nejsou žádná knižní tintítka, udrží čtenáře po celou dobu v příběhu a nepustí ho. Ano - v příběhu - děj je totiž u obou sérií popsán tak živě, že máte pocit, jako byste tam skutečně byli. A to je přesně to, čeho si v literatuře nejvíce cením.
  Půlnoční koruna byla díky Mortovi, kterého jsem si velmi oblíbila i vtipná. Miluju pasáže s ním. Mimo jiné má Sarah J. Maas kromě nedocenitelné fantazie také smysl pro psaní krásných citátů a momentů mezi postavami.

  Aby unikla smrti, musela se sama smrtí stát.

  Jsem ráda, že jsme se zde více dozvěděli o znameních Sudby. Zajímavé. A nyní už k postavám. Kdo mi vůbec neseděl, byl Hollin, Archer a král. Všichni ukazují na krále, jaký je špatný, ale Archer je taky pěkný zmetek.
  Svoje krédo ovšem zlepšil Chaol, mám ho ještě víc ráda než v jedničce. Jsem zvědavá, jak bude jeho dějová linka pokračovat. Dorian mi na začátku přišel nějaký divný, ale pak jsem ho pochopila a bylo mi ho líto. Bába Žlutohnátka má vážně potenciál.
  Musím se pochlubit, že věc, na kterou přijde Chaol až v poslední kapitole, jsem odhalila už nějakou dobu před ním. Jupí, alespoň něco, když ne v detektivkách!
  V sérii Skleněný trůn budu určitě pokračovat. Ještě štěstí, že jsem tento týden dostala čtečku, to je pěkné počteníčko! Užívejte léto.

 Výsledek obrázku pro hvězdičkyVýsledek obrázku pro hvězdičkyVýsledek obrázku pro hvězdičkyVýsledek obrázku pro hvězdičkyVýsledek obrázku pro hvězdičky

 

čtvrtek 18. července 2019

Pokoj stínů - Jan Erik Fjell

Autor: Jan Erik Fjell
Originál: Skyggerom, Grand Agency, 2012
V ČR: Martin Nagy, Knihy Dobrovský/Omega, 2019
Série: Anton Brekke (2.díl)
Počet stran: 448

Anotace: Ačkoli je Pokoj stínů vynikajícím popisem brutality, nejdrsnějšího zneužívání, pomsty, přátelství a smutku, skýtá v sobě i notnou dávku humoru.
  Anton Brekke svým svérázným humorem jak novému komplikovanému případu, tak osobním problémům, s nimiž se potýká v době Vánoc. Aby bylo čím financovat svátky, tak se jistý Bernandas z Litvy nechá najmout mafiánským bossem Doskinem, aby propašoval "zboží" do Norska. Když v průběhu hraniční kontroly spatří psa cvičeného na drogy, pomalu se již loučí se svobodou. Nakonec se mu však povede vyváznout bez úhony a pokračuje dál na sever. Co je tedy tím "zbožím", které veze, když ne drogy? Tajemství svého nákladu objeví  po příjezdu do cíle a okamžitě mu dochází, v jak složité situaci se ocitl a že jej čeká spousta problémů...

"Jestli si dobře pamatuji, tak ve Švédsku není trestné řídit švédský automobil, a přitom neumět jazyk," Arturas se zasmál, " hele, nejsi žádný blbec, ne? Trochu mi to připomíná mě před dvaceti lety. Neohrožený a hladový. Ale u tebe to bude jen pár kapek potu ze strachu z případné kontroly, nic víc. Každého to napoprvé potká." 

(kapitola 2, str. 26) 

  V autorově první knize s názvem Práskač jsme se měli šanci seznámit se s vyšetřovatelem Antonem Brekkem, který ovšem mimo běžných případů musí čelit také nejedné životní zkoušce. Osud mu zkrátka nepřeje štěstí. A to se blíží Vánoce!
  Bernandas zoufale potřebuje peníze na svátky, a proto se nechá najmout jako řidič převážející v dodávce neznámé "zboží" pro mafiánského bosse jménem Doskino. Bernandas trpí utkvělou představou, že náklad, který veze, jsou drogy. Když ho však zastaví policie vlastnící psa vycvičeného na drogy a pes nic neodhalí, je mu více než jasné, že "zboží", které veze, ho jistě přivede do spousty velikých problémů... Stál ho výdělek za ty starosti?


  "Pamatujete si, co jste mi slíbil? Bylo to hodně kokainu. K výrobě takové hromady bylo zapotřebí hektaru koky! Takže, mám-li zapomenout na svou část dohody a okamžitě vás sebrat, hrajte to své divadlo dál." 

(kapitola 27, str. 208) 

  Po přečtení knihy PRÁSKAČ, ze které jsem byla nadšená, jsem netrpělivě očekávala, až vyjde další autorova kniha. Najednou dlouho očekávaná chvíle konečně nastala. Druhý Antonův případ konečně "zabloudil do mé knihovničky, a tak jsem se do něj pustila. Recenze na Práskače naleznete TADY.
  Autorův styl psaní jsem si oblíbila, protože píše čtivě. I přesto, že se ve svých knihách věnuje vážným tématům - zločinu, ve svých dílech se nevyhýbá ani humoru a vtipným hláškám. Jan Erik Fjell jako prvek na zvýšení čtivosti využívá kratších kapitol, i když jsou zde i výjimky. Musím říct že tato taktika funguje skvěle. Co skvěle - dokonale, když se kratší kapitoly spojí se šokujícími momenty, které mnohdy nastanou na konci některé z kapitol, takže prostě musíte číst dál. 
  Co se týče vtipu, pokud si dobře vzpomínám, u Práskače jsem se zasmála víc. To vůbec nevadí, protože se jedná o detektivku, ne o titul který by byl vyloženě humorný. Za to jsem u četby Pokoje stínů byla více napnutá, jak příběh dopadne, jak už jsem poznamenala již ve videu uvedeném níže.
  V ději vystupují postav s nejedním tajemstvím. Například podíváme-li se na samotného pachatele, zjistíme, že právě on je ukázkovým příkladem toho, o čem se zde zmiňuji. 
  Pokud jste četli Práskače, tak si asi pamatujete, že Anton holdoval hraní karet. Co mě trochu mrzí, je to, že vyšetřovatel se zde hraní tolik nevěnuje. Spíše se věnuje samotnému vyšetřování, což by někomu mohlo vyhovovat. Já neříkám, je vidět, že autor nejspíš vyhověl většině, kteří mu hru s kartami nejspíš vytýkali. S kartami jsem byla spokojená, děj Práskače byl o ně okořeněný. V Pokoji stínů se sice také vyskytují, ale pouze se tam mihnou. Myslím, že to je škoda, protože k osobnosti Antona Brekka už tak nějak hra patřila. 
  Je zajímavé, že se případ odehrává pouze během několika dní. Milovníci zimy, Norska a Vánoc si zde přijdou na své; protože jsou zde nenásilně vsazené popisy (ne zdlouhavé) každé z již zmiňovaných věcí. Norsko však není jediným místem, který se v knize vyskytuje. Jak už je totiž autorovým zvykem, provede nás různými kouty světa. (Kupříkladu v anotaci zmiňovaná Litva.)Kromě popisu zimy se zde Jan Erik Fjell věnuje i popisu okolí či staveb. (To však jen lehce.)
  Přiznám se, že jsem neodhadla ani pachatele, ani "zboží" nacházející se v dodávce. Měla jsem totiž úplně jiný typ. Co se týče dodávky, nebyla jsem zase až tak mimo, ale co se týče pachatele, příšerně jsem se sekla. Tím, co skrývali v autě, jsem byla znechucená. Byla jsem znechucená z toho, co Doskino pokládal za "zboží".
  V knize se kromě případů dost řeší vztahy a drogy. Co se týče drog, bylo velice zajímavé přečíst si příběh, který mimo jiné vypráví o nelegálním obchodu s nimi. 
  Kromě krátkých kapitol se na čtivosti podepisuje také fakt, že spisovatel využívá střídání děje kolem kriminálníků a kolem policie. Dále také využívá střídání emocí a odlišných míst v ději spojených s činy jednotlivých postav. 
  Titul se kromě běžných kapitol a dní dále dělí většími částmi, jejichž názvy vám prozrazovat nebudu, abych vám neprozradila více, než je nezbytné. K oblasti zločinu patří vulgarita. Ta se zde nachází také, ale podle mého názoru překvapivě tady není v takové míře jako v knize Poslední pes na Zemi. 
  Poslední dobou zjišťuju, že se z trillerů a detektivek dozvím celkem zajímavé věci. Kdo z vás například věděl, že STRASAK je norská databáze zločinců? Nebo že pod policejním slangem "mrkvička" se skrývá úlovek? Pod pojmem "jsi johan" se rozumí "jsi blbec/hloupý/zaostalý.
  Byla jsem velmi potěšená, když jsem zjistila, že se zde také objevuje (byť jen okrajově) i moje oblíbená novinařina.
  Co se týče postav, nejvíce se mi jako v prvním díle líbil Magnus Torp. Po něm hned Anton Brekke. O Ivanovi nevím, co si mám myslet. Bernandas byl dle mého názoru pouze zoufalý ve špatnou chvíli na špatném místě. To ho přivedlo do problémů, o kterých do té doby neměl ani tušení. Nejhorší postavou (a zároveň nejlepší, pokud milujete záporáky, kteří se nestydí ničeho), byl určitě Doskino. Co si o sobě vůbec myslel? Že je pánem světa, který může všechno? Abych doložila, čím se mi tak znelíbil, uvedu kapitolu, kde je situace uvedena. Důvod naleznete v kapitole 36. Ta kapitola je tak nechutná, že nedoporučuju, abyste u ní jedli. Já tedy jedla placku a myslela jsem si, že jí ani nedojím. Prostě hnus. (Ne ta placka, celkově jeho postava jako taková. Samotná placka byla výborná - domácí.)
  Nejvíce se mi kromě Magnuse a Antona líbil také Adam. Plukovník byl také fajn, ale Adam je prostě srdcovka, která doufám, dostane více příležitosti v další knize. Příběh Adama a Plukovníka je popsán na straně 70 a má takový potenciál, že bych brala, aby o nich autor eventuálně stvořil nějakou novelku nebo jejich příběh více rozvedl v další publikaci s případy Antona Brekka. Nils Jahr byl také velmi zajímavou postavou.
 Na závěr recenze mohu říct, že knížka byla o chloupek lepší než Práskač, což jsem nečekala. Myslela jsem si totiž, že Práskače ani v nejmenším nepřekoná. Opak je ovšem pravdou. Jasně, každá z knížek má něco do sebe, ale jako celek se mi asi líbil více Pokoj stínů. Rozhodně doporučuju.
  Za poskytnutí recenzního výtisku děkuju knihkupectví Knihy Dobrovský.
  Pro Pokoj stínů můžete zaběhnout SEM.


/

















neděle 7. července 2019

Poslední pes na Zemi - Adrian J. Walker


Autor: Adrian J. Walker
Originál: The Last Dog on Earth, 2017
V ČR: Aleš Kolář, Knihy Dobrovský/Omega, 2019
Počet stran: 480

Anotace:                  Píše se rok 2021.
                                Londýn dnes padl.
  A pro Linekera, bezstrastného vořecha z londýnského Pechhamu, je takovým dnem ten, kdy nastal konec světa. Konečně se mu naskytne příležitost dokázat svému pánovi, jak věrný dokáže být.
  Reg, elektrikář a spisovatel, posedlý fotbalem devadesátých let a trpící agorafobií, má v plánu blížící se zkázu přečkat ve svém bytě v druhém patře, kde se schovává před nepokoji zuřícími venku. 
  Ale když se na schodech jejich domu objeví opuštěný sirotek, musí Reg a Lineker čelit nástrahám vnějšího světa, aby dítě zachránili. A ne jen ono dítě, ale také sami sebe...
   

  A když otevřou pusu, je to ještě horší, než jste si představovali. Už je nechcete jen zabít; chcete je zničit. Znesvětit je. Chcete je rozložit na jednotlivé nervy, šlachy a  atomy, nacpat je do papírové krabičku a tu potom pochcat. Chcete tu rozmočenou kaši nabrat do pytlíku, odejít do pouště a tam to spálit na ohni ještěřích kostí smočených v slzách, v prokletých a podobných čarodějnických sračkách. Tančit se smíchem kolem plamenů, dokud nezbude jen flek na zemi, který nakonec poplivete.  

(Starosti, Lineker, str. 88-89)

  Toto postapokalyptické sci-fi líčí konec světa očima psa Linekera a jeho páníčka, který se jmenuje Reg.  Lineker kdysi možná býval bezstrastným voříškem, to vše se však změnilo, když nastal konec světa a jeho pán a s ním i všichni lidé okolo začali mít strach. A právě tento pes se rozhodne, že svému Regovi ukáže, kam až sahá jeho věrnost. 
  Reg je elektrikářem, který trpí různými fobiemi (mimo jiné také strachem z dotyku), proto mu samota celkem vyhovovala. 
  Jednoho dne se na prahu dveří bytu, kde bydlí Reg společně se svým věrným psím společníkem Linekerem objeví opuštěné děvčátko. A tady začíná skutečný boj nejen o život děvčátka, ale dokonce i o jejich vlastní... A bude to vážně jízda!

  Ale nebylo to hned. Ty první společné týdny nebyly žádné líbánky. Tedy pokud vaše představa líbánek nezahrnuje chcaní a sraní, samozřejmě. Proti gustu žádný dišputát.

(Propojení, Lineker, str. 157)

  Ta obálka jistě zaujme nejednoho milovníka psů. I když sci-fi až tolik nemusím, občas se najdou kousky, které mě zaujmou, a tak si je přečtu. Tahle kniha je jednou z nich. 
  Žánr postapo jsem si oblíbila už když jsem četla knihu Rusko sužuje pandemie, která byla mojí první knihou tohoto žánru. Pandemii jsem si zamilovala dokonce tak, že jsem ji přečetla dvakrát. Proto jsem věděla, že tento žánr "můžu" a sklidem se pustila do čtení. 
  Je pravda, že se zde objevují nějaké ty sci-fi prvky, ale je jich tak málo, že si myslím, že by titul mohl číst i ten, který se science fiction normálně obloukem vyhýbá. 
  Navíc, jak už jsem psala výše, Poslední pes na Zemi je napsána jak z pohledu člověka (Rega - chcete-li Reginalda Hardyho) i z pohledu Linkera (tedy psa), takže se skvěle hodí pro všechny čtenáře, kteří milují psy. 
  Linekerův pohled na svět (na lidi, zvířata a vše kolem nás) je velmi vtipný, zábavný a originální. V žádné jiné knížce vyprávěných psem jsem nic podobného neshledala. (A to už jich mám pár načtených). Na druhou stranu se zde objevují i pěkně vulgární slova, která vám možná při čtení "mírně vyrazí dech". Já jsem byla mnohdy až šokovaná. V tomhle případě je pán slušnější než jeho pes (většinou je to naopak).
  Kapitoly Rega jsou vyprávěny na základě jeho deníku - tzv. Deníku Reginalda Hardyho. Pokud vás děsí knihy vyprávěné z více pohledů, protože se bojíte, že by jste se nudili číst stejnou situaci jakoby dvakrát, můžu vás uklidnit - Lineker i Reg popisují každý úplně jiné věci. Než začnete číst danou kapitolu, musíte se proto pečlivě ujistit, kdo ji zrovna vypráví, aby vám to později nepřišlo divné. 
  Díky Linekerovi máme možnost vidět svět psíma očima. Autor si dal opravdu hodně práce s tím, že do detailu popisuje pachy, které zrovna pes v jaké situaci cítí, až máte mnohdy pocit, že ty vůně či v některém případě smrady cítíte také. Myslím, že je to dobře, protože příběh prožijete naplno. 
  Pokud jde o holčičku, která jednoho dne přišla na schodiště Reginaldova bytu, je mi jí to. Přijít o rodiče musí být strašné. Radši si takové věci ani nepředstavovat. Na druhou stranu ji obdivuju, jak si dokázala poradit. Já bych na jejím místě nejspíš zešílela.
  Jestli se vám zdá jméno autora nějaké povědomé, není to jen váš pocit - u nás totiž již před nějakou dobou vyšla kniha s názvem Běžecký klub na konci světa, což je právě od něj. Musím se přiznat, že jsem jeho předešlou knížku nečetla, ale slyšela jsem o ní a prý je také velmi vtipná. tak uvidíme, třeba na ní v budoucnu také dojde. Po přečtení Posledního psa mám docela chuť se pustit i do Běžeckého klubu.   
   Líbí se mi, že autor sice píše o vážném tématu, nicméně  něj dokázal vytěžit to napínavé a zajímavé. Nevynechal ani vtip, což se mi také líbí. Myslím, že kniha působí lépe, než kdybychom byli nuceni číst o tom, jak se hlavní postavy bez ustání litují. Litování nemám ráda. Proto se mi příběh líbí takový, jaký je. 
  Tím, že Adrian J. Walker zkombinoval psí a lidské myšlenky, děj krásně plyne a vy se nenudíte. Baví vás to. V každé kapitole najdete cosi nového. 
  Nevím, proč, ale několikrát mi kniha atmosférou (jinak děj neměl nic s ní společného) titul zvaný Ochránce. Připadala mi chvílemi skoro podobně temná. Nápad s Fialovými mi zase připomněl Legendu od Marie Lu, kterou jsem kdysi četla a moc se mi, stejně jako Ochránce, líbila. 
 Recenzi na Ochránce najdete TADY.
  Jak už jsem psala v několika recenzích předtím, strašně se mi líbí, když autor píše stylem deníkových záznamů. Ty se hezky čtou a stránky doslova ubývají pod rukama. Ani nevím, na kterou část jsem se těšila více. Každá měla něco do sebe. 
  Knížku Poslední pes na Zemi rozhodně můžu doporučit všem milovníkům psů, žánru postapo či sci-fi (i když je zde jen okrajově) a napětí.
  Za poskytnutí recenzního výtisku děkuju knihkupectví Knihy Dobrovský. 
Poslední psa na Zemi můžete pořídit TADY.


   

  "I BÝČÍ LEJNO JE ČISTŠÍ NEŽ TVOJE LŽI!"

(Lineker, Ta část s vlkem, str. 260)








sobota 6. července 2019

Šesté zastavení: Linda Stasi



Autorka: Linda Stasi 
Originál: THE SIXTH STATION, 2013
V ČR: Knihy Dobrovský; Omega, 2019
Počet stran: 480

Anotace: Měl to být obyčejný den. Pak dostala zničehonic šanci napsat senzační reportáž o soudním procesu století. A následovalo něco, co jí převrátilo život naruby...
Novinářka Alessandra Russová míří k soudu s celosvětově známým teroristou Demielem ben Yusefem, jehož ovšem jiní považují za spasitele. Než se však soudní proces stačí rozběhnout, ukáže se, že nic není takové, jak se na první pohled zdálo. A čím víc se toho Alessandra dozvídá, tím větší nebezpečí jí hrozí. Po obvinění ze zločinu, s nímž nemá nic společného, se musí dát na útěk a postupně přichází na to, že nejen v Demielově, ale i v jejím životě je toho spousta, o čem neměla nejmenší tušení.
  Její neplánovaná cesta vede z New Yorku do Turecka a odtud do Francie a Itálie, kde se skrývá klíč k možná největšímu tajemství, jež sahá dva tisíce let zpátky. 

  Ušla jsem v tom hábitu několik bloků a sledovala, jak mi lidé kývají na pozdrav, usmívají se a prokazují ten druh úcty, kterého se běžně oblečeným lidem v New Yorku normálně nedostává. 

(10.; str. 108) 

  Alessandra Russová je novinářka, která jednoho dne dostane příležitost, která je takříkajíc snem každého novináře - má se totiž dostavit k soudu s celosvětově známým mužem. Demiel ben Yusef je, jak bych tak řekla, velmi komplikovanou postavou, protože ho jedni považují za teroristu a druhá skupina ho považuje za spasitele. Dost protichůdné, nemyslíte?
  Po událostech, co se odehrály u soudu, na které mimochodem nemohl nikdo Alessandru žádným způsobem připravit či ji alespoň varovat, se tato žena vydává na cestu do dalekých zemí, aby odhalila dva tisíce let staré tajemství. Neplánovaná cesta však není jediným problémem, se kterým se musí vypořádat - byla totiž obviněna ze zločinu, který nespáchala. Jak si Alessandra poradí s tímto náročným úkolem, když nemůže nikomu věřit? Dá se takový úkol zvládnout, jste-li sami a pronásledováni muži zákona?

  Pomocí čehosi, co vypadalo jako kávovar, jsem si vyrobila mrňavý šálek kávy, nasypala do něj obří dávku cukru a chemicky vyrobeného "smetanového" prášku a obrátila jej do sebe.

(16.; str. 161) 

  V první řadě bych možná měla zmínit, že jsem na téma terorismus ještě nic nečetla. A tak jsem se rozhodla vyzkoušet něco nového. Anotace vypadala celkem fajn, tak proč ne? 
  Přesto, že autorka ve svém díle zpracovává vážné téma, najdete zde dokonce i vtip. Samotné činy Demiela ben Yusefa samozřejmě nejsou vůbec ničím k smíchu, ale některé (téměř každé) myšlenkové pochody Alessandry jsou.
  Linda Stasi se totiž rozhodla dát čtenářům možnost vidět novinářce do hlavy a přesně tak během čtení víme, co si myslí, co cítí a jak kterou situaci vnímá. 
  Věc, díky které Šesté zastavení mezi běžnými romány vyniká, jsou fakta, ještě než vůbec začne samotný příběh. Věděli jste například, že Panna Marie je více zmiňovaná v Koránu než v Bibli? Já se přiznám, že ne. To mi přišlo celkem zvláštní. 
  Prolog vás nabudí k tomu, abyste četli dál. Ten konec je prostě šokující, takže vám nezbývá jiná možnost, než se pustit do první kapitoly. 
  Díky zajímavě smyšlené fikci a napětí máte o zábavu postaráno. Autorka píše neskutečně čtivě. Možná je tento fakt způsoben tím, že závěry kapitol jsou vždy tak napínavé, že zkrátka musíte, (potřebujete) číst dál.
  Alessandra byla pro mě neskutečně zábavnou osobou, opravdu jsem se s ní nenudila. Zároveň jsem měla možnost sledovat, jak se během knížky mění její charakter. Tím, že titul obsahuje opravdu hodně myšlenek Alessandry, jsem se s ní sžila, což je vždycky dobře. Chápala jsem, proč se cítila zrovna tak, jak se cítila. 
  Nápad začlenit do děje i novinařinu byl dle mého názoru skvělý. Mám strašně ráda, když se v knížce objevuje tato profese, protože o studiu uvažuju už nějakou dobu. (I když osobně mám nejradši knížky.)
  Další věc, kterou v příbězích miluju, je cestování a objevování jiných kultur. mám ráda, když můžu postupně s postavami odhalovat život jiných lidí na jiných místech. Myslím, že taková místa v knihách (či televizních pořadech) bývají hodně poučná a měli bychom vědět, jak se žije i jinde než v Česku.  
  Tahle publikace asi nebude pro každého, protože se ze vcelku hodně řeší náboženství, víra a Ježíš jako takový. Na druhou stranu, musí ten, kdo chce číst knížku o teroristovi, s takovou věcí už dopředu počítat a ne se pak divit, že se tam hodně řeší křesťané a muslimové. Osobně jsem s tématem víry problém neměla, naopak jsem si ještě toto téma více osvěžila. 
    Autorka ve svém díle nevynechala ani použití vědy (tzv. klonů). Toto téma je velmi poutavé a popravdě mě hodně zaujalo. Na zadní straně obálky se píše, že se titul skvěle hodí pro čtenáře Dana Browna, což nemůžu soudit, protože jsem od něj ještě nic nečetla. Nicméně znám jeho knihy (Šifra mistra Leonarda, Inferno, Andělé a démoni či například Počátek) a v budoucnu se možná do některé z nich vrhnu. Tak uvidíme, jak se mi to povede. 
  V příběhu budete moci nahlédnout do tzv. atentátů nesvatého dne, což vám blíže osvětlí právě Šesté zastavení. Na otázku, jestli ben Yusef je terorista nebo spasitel si bude muset každý odpovědět sám. Upřímně, já jsem si myslela, že ti lidé, kteří věřili, že je spasitel, jsou jen zmanipulovaní, ale smysl je daleko hlubší. Jestli jsem vás nyní zaujala, tak jsem ráda, protože tento článek splnil svůj účel. 
  Postavy jménem Thetokos mi bylo hrozně líto od začátku až do konce. Jo, chudák holka.... Nic podobného bych zažít vážně nechtěla. Pokud si knížku přečtete, určitě pochopíte, proč. 
  Kdo se mi líbil, byl otec Sadowski. Řekla bych, že by se v reálném životě vyplatilo ho potkat a neznepřátelit si ho. 
  Naopak postavou, která mi trochu zkazila zážitek ze čtení, byl Cesur. Ten byl nic moc. (Vlastně mi při čtení problesklo hlavou - "blbec".) Při jeho scénách, jsem se, přiznám se, trochu nudila, takže jsem ve svém hodnocení srazila půl hvězdičky. 
  Linda Stasi si však polepšila opět myšlenkou hlavní hrdinky: "Otec Jacobi trůní na létajícím koberci?" Při takových "hlodech" jsem se smála dokonce i nahlas. 
  Destinace, kterou ráda vynechám, je rozhodně Istanbul. Věděli jste, že je tam více jednosměrek než v Bulváru smrti? Ne, ani mě nehne. 
  Co se týče konce, bylo mi líto, jak to dopadlo, ale zároveň jsem to čekala. Díky předvídatelnému konci jsem rozhodla knize udělit 4 hvězdičky z 5, což je pořád ještě krásné. Rozhodně Šesté zastavení doporučuju, stojí za pozornost. 
  Pro Šesté zastavení se rozhodně zastavte v knihkupectví Knihy Dobrovský - ZDE.
  Za poskytnutí recenzního výtisku děkuju Knihám Dobrovský. 


  Dokonce i já jsem tváří v tvář zázraku a moci všehomíra cítil pohnutí. Přesto jsem nepřestával být stále ve střehu, i když mě úspěšné završení Experimentu a pohled na Dítě téměř dostaly. 

(22.; str. 235) 
    

 




  














Manželský pakt - Michelle Richmond

Autorka: Michelle Richmond Originál: The Marriage Pact, 2017 V ČR: Květa Palowská,  Domino, 2017 Počet stran: 503 Anotace:   My ...