Práskač: Jan-Erik Fjell
Originál: Tysteren, Agreement with Grand Agancy, 2010
V ČR: Martin Nangy, Knihy Omega/Dobrovský, 2018
Série: Anton Brekke, Případ první
Počet stran: 408
Anotace: PRÁSKAČ je vítězem norské ceny knihkupců, velmi rychle se stal bestsellerem a bývá srovnáván s knihami Jo Nesbøa.
New York, 1960. Vincent Giordano proniká do neblaze proslulé rodiny Locatelliů a brzy dostává svůj první úkol: najít a popravit práskače.
Současnost. V norském Fredrikstadu zabijí místního nejbohatšího muže. Policie se domnívá, že motiv byl ryze finančního charakteru.
Z Kriposu, Kriminální policejní centrály, přijíždí superintendant Anton Brekke, aby vedl vyšetřování. Drzý, neomalený, se slabostí pro ženy a vášní k pokeru. Kolegou mu je mladý policejní student Magnus Torp, se kterým se společně pouštějí do rozmotávání spletitého klubka událostí.
"Jak to jde?" zeptal se Haugen.
"Vůbec to nejde," odpověděl mu Simonsen, aniž přerušil činnost na podlaze, "jedinou stopou je klavírní struna, kterou vrah pravděpodobně použil k usmrcení. Ve výtahu jsme našli nějaké vlasy a moč, ale ty pravděpodobně patří Wilhelmovi Martiniussenovi. Pak je tam prasklina v zrcadle, ale ta tam mohla bát už předtím."
(9, Sobota, 13.června, Oslo/Fredrikstad; str. 69)
Nevím, kde mám začít. Nejprve bych nejspíš měla podotknou, že se jedná o detektivku. Přesněji řečeno o norskou detektivku. Už jen to y vám mělo dát to známé mrazení v zádech, který od knih tohoto žánru očekáváme.
Mrazení však nevyplývá jen z prostředí, kde se příběh odehrává... Vincent Giordano už dávno není tím mladíkem, kterým býval. Neznamená to však, že se z něj stalo ořezávátko. Tento muž se před lety rozhodl vstoupit do organizované skupiny rodiny Locatelliů. Nebudu zde popisovat, co tato rodina přesně dělá, protože si říkám, že by nejspíš jednalo o spoiler. Důležité je říct, že Locatelliovi, ať už dělají cokoli, před nějakou dobou provedli něco trestného a někdo je napráskal policii. Vztek s nimi i po takové době stále cloumá, a proto dávají nově zasvěcenému členovi Vincentovi úkol najít a zajít toho, jenž si kdysi "pustil pusu na špacír".
Ve Fredrikstadu zabijí místního nejbohatšího muže Wilhelma Martiniussena. Protože měl zavražděný skutečně hodně peněz (nešlo jen o pár tisícovek), policie se domnívá, že dotyčný vraždil ryze kvůli osobnímu finančnímu zisku. Podezření pochopitelně padá především na blízké osoby, přátele a možné dědice. Ale co když šlo o mnohem víc, než jen "o pár korun"? A trefila se policie s motivem i podezřelými osobami? Inu, to už se z dnešní recenze, kterou píšu celkem dost zpětně potom, co jsem knihu přečetla, už určitě nedozvíte.
Celkem důležité je ještě připomenout fakt, že policista Anton Brekke ani Magnus Torp nejsou na vyšetřování pochopitelně sami. Naopak, logicky je tam celý tým vyšetřovatelů. A prostřednictvím děje máme možnost kromě procesu vyšetřování nahlédnout také do jejich osobního života. Především do života Antona Brekka. Otázkou tedy zůstává: "Dokáže tým těchto schopných mužů odhalit případ, v něm pachatel nezanechal příliš stop nebo nikdy nebude odhalen? A není Antonova vášeň pro poker překážkou v povolání?"
"Sakra!" pleskl si Anton dlaní o čelo, "a já myslel, že s tímhle půjdu all in, nebo jak se tomu říká. Asi nemám svůj den. Pět stovek tady nejspíš hold zůstane."
(23; str. 221)
JAN-ERIK FJELL (*1982 ve Fredrikstadu) je norský spisovatel a rozhlasový moderátor. Debutoval v roce 2009 románem Pus, který vyšel v nakladatelství Fritt Forlag. O rok později vyšla první detektivka s názvem Tysteren (Práskač, Omega 2018), za nějž obdržel norskou cenu knihkupců za rok 2010. Stal se tak nejmladším spisovatelem, jenž toto ocenění získal.
O chvíli později se odvážila otevřít oči a podívala se směrem, kde ještě před chvílí stál muž, kterého tak milovala. Byl však pryč. Na zemi ležel Domenico Bagarellos roztaženýma rukama i nohama, jako by se chystal ve sněhu udělat anděla.
(33, Sobota,14.prosince 1968, New York City; str. 303)
Musím říct, že tato kniha byla hodně napínavá. Konec byl hodně překvapivý. A ta rodina Locatteliů... Zaujalo mě, co si pachatel vybral za vražedný nástroj. Nejsem takový čtenář detektivek a v televizi je nesleduji už vůbec, ale podle mého názoru, byl velice originální.
Myslím, že autor měl příběh velmi pěkně promyšlený, poněvadž i sebemenší detail dokázal přímo mistrovsky napasovat do dalších událostí. Proto je celkem důležité, aby jste obzvláště tuto knihu s poměrně složitými jmény četli opravdu velmi pozorně. Přiznám se, že ze začátku mi trochu dělalo problém spojit si některá jména s určitými událostmi, protože jsou opravdu velmi složitá.
Musím přiznat, že jsem zmiňovaného autora Jo Nesbøa nečetla, takže naneštěstí nemůžu srovnávat. Po této knize vím, že se musím do autora co nejdříve pustit, protože si ho chci za prvé už nějakou dobu přečíst a za druhé chci zjistit, který styl psaní mi sedne víc.
Námět knihy je zajímavý, styl psaní čtivý, pořád se v knize něco děje, i když je zde pochopitelně, protože se jedná o detektivku, celkem dost vyšetřování. Máme možnost nahlédnout i do minulosti, a to jak Vincenta, rodiny Locatteliů, tak i policie.
Na své si přijdou také milovníci pokeru a nebo ti, co se zajímají o mafii. Samozřejmě bych knihu doporučovala milovníkům detektivek, možná i fanouškům již zmiňovaného autora Jo, ale i těm, kteří mají rádi napětí a překvapivý závěr.
Opravdu, závěr mě strašně překvapil. Celou dobu jsem si přitom říkala, že jsem si na sto procent jistá, kdo to udělal a proč. Netrefila jsem se. Byla jsem úplně mimo. Na další knihy od autor se těším a doufám, že brzy budu moci společně s Antonem řešit další případ.
Nejvíce se mi líbil Magnus, Haugen, ale ani Anton nebyl vůbec špatný. Na něm se mi líbilo, že si se vším poradil a i když měl třeba strach, nedal na sobě znát, což si myslím, že je při jeho povolání velmi důležité.
Dále se mi na knize líbilo, že jsem si při čtení mohla užít hru zvanou poker a trochu si osvěžit základní názvy užité v této karetní hře. Knihu rozhodně doporučuji.
Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji Knihám Omega/Dobrovský.
Komentáře
Okomentovat