Vypravěčka - Jodi Picoult
Originál: The Storyteller, Atria Books, New York, 2013
V ČR: Ivana Nuhlíčková, Ikar, Praha 5, 2014
Počet stran: 512
Anotace: Sage se skrývá se svými jizvami na tváři i na duši v pekařství, protože je to osamělá noční práce. Její rodina má židovské kořeny, babička přežila holocaust, ale ona sama se víře brání. Společnost nevyhledává, nicméně se při skupinovou terapii, na níž se snaží na níž se snaží vypořádat se smrtí maminky, seznámí a pak i spřátelí se sympatickým devadesátníkem Josefem Weberem. Při jednom z jejich dlouhých rozhovorů ji tento muž, kterého si všichni v okolí váží a mají rádi, požádá, aby mu pomohla spáchat sebevraždu, neboť ho již dlouhá léta tíží svědomí. Aby Sage přesvědčil, vzpomíná na své působení v SS i koncentračních táborech.
Po dlouhém uvažování Sage kontaktuje odbor ministerstva spravedlnosti pro lidská práva a zvláštní vyšetřování a podaří se jí přesvědčit babičku, aby jí i ona vyprávěla o svém mládí. Zděšeně naslouchá, co všechno zažila v polském ghettu, v Osvětimi, i později na útěku.
Je možné, že se s Josefem Weberem setkala a může ho usvědčit? A kdyby Sage vyhověla přání starého muže - byla by to vražda, nebo vykonání spravedlnosti na tyranovi?
Ztráta je víc než smrt a žal je proměnlivá bytost ovlivňující emoce.
(Sage, str.19)
Jak jen začít, abych tuhle knihu popsala a neprozradila víc, než je nezbytně nutné?
Sage je mladá žena, která zastupuje dějovou linku za současnosti. Společně se svou přítelkyní Mary vede pekařství a snaží se žít normální život. No, normální... To, že bude pekařka si vybrala vlastně hlavně kvůli tomu, že má na tváři jizvu. Kvůli ní se nerada ukazuje ve společnosti. Aby toho všeho nebylo málo, Sage má poměr s ženatým mužem - Adamem.
To je první pohled, ze kterého je tenhle příběh vyprávěn. Dalším pohledem je Leo, svobodný vyšetřovatel z Ministerstva spravedlnosti. Poté tu vystupuje pochopitelně příběh Josefa a Minky (babička Sage).
Nedílnou součástí děje tvoří také fiktivní příběh. (Příběh o upírovi). Někomu by se mohlo zdát, že to s knihou nemá co společného, ale věřte mi, že má. Všechno, co je v knize popsáno, má v ději důležitou roli...
Basia se předklonila a zvracela. Potom se začala prodírat davem co nejdál od pódia, na němž stál předseda. "Chápu, co znamená zbavit člověka ruky nebo nohy," pokračoval Rumkowki ve snaze obhájit svá slova.
Já to věděla také.
Znamená to, že člověk vykrvácí.
(Minka, str. 293)
JODI PICOULTOVÁ napsala 21 románů, jichž se prodalo přes 15 milionů výtisků po celém světě. V roce 2003 získala cenu New England Bookseller Adward a sedm jejích posledních titulů - včetně Vypravěčky - se ihned po vydání vyhouplo na 1. místo prestižního žebříčku bestsellerů New York Times.
Autorka si získala čtenářskou přízeň i respekt kritiky především mnohovrstevnatými dramaty s kontroverzní (často pak s lékařskou) tematikou, která zobrazuje kritické okamžiky v životě obyčejných lidí a jenž jsou komponována na základě pečlivého a do nejmenších detailů zacházející průzkumu tématu i prostředí, v němž se daná kniha odehrává.
Česky vyšlo Až na konec všech dní (2002), Je to i můj život (Ikar, 2005), Prostá pravda (Ikar, 2007), Desátý kruh (Ikar, 2007), Nejsem jako vy (Ikar, 2011) a Vlk samotář (Ikar, 2013). Její nejnovější knihou jsou Velké maličkosti (Ikar, 2017).
"Pokud zemřeš, bude to kulkou do srdce, ne do hlavy. Slibuju."
(Minka, str. 306)
Toto léto konečně došlo na to, abych si knihu pořídila. Tolik jsem se na ni těšila, že jsem se na ni musela vrhnout hned po knize "Ochránce", která byla svým příběhem také silná a nezapomenutelná.
První stránky mi vůbec nepřišlo, že čtu silný příběh o druhé světové válce. Začátek byl velice poklidný, mohla bych říct, že díky povolání Sage také sladký. Pokaždé, když jsem četla o chlebu a rolkách plněných čokoládou a skořicí, sbíhaly se mi sliny. Popravdě ještě nyní, když si na pečivo vzpomenu, úplně cítím, jak se mi imaginární rolky (pro mě bohužel imaginární), rozplývají na jazyku a mám na ně velkou chuť.
Styl psaní autorky mi sedl, byl čtivý, poutavý. Měla jsem pocit, že postavy znám osobně. Jako kdyby byli moji staří známí. Maximálně jsem si příběh užila. Nejvíce jsem však prožívala příběh Minky a příběh Sage. Zvláště vzpomínky Sageiny babičky mě hluboce zasáhly. V některých případech jsem musela dokonce přestat na chvilku číst, na chvilku dělat něco jiného. Zkrátka jsem si musel trochu pročistit hlavu. Přitom jsem pořád musela myslet, jak to celé bude pokračovat.
Některým lidem se příběh o upírovi příliš nelíbil, já jsem však více než spokojená. Byla jsem z něj nadšená. Těšila jsem se, až zase budu číst o něm a o Annie. Myslím, že do příběhu prostě patří.
Josef mě svým chováním více než šokoval. Nechápu, jak si celých sedmdesát let mohl hrát na to, že se ni nestalo.
Konec mě velmi překvapil. Přiznám se, že jsem se nad ním musela trošku zamyslet. Pořád dokola jsem si po dočtení opakovala: "Proč...?" Jenže jak jsem o knize přemýšlela, došlo mi proč. Nemůžu napsat, co konkrétně mi na příběhu v první chvíli nešlo, prozradím pouze, že mi nedošlo posledních jeden a tři čtvrtě strany.
Ach! Jsem tak plná pocitů... Co je mi po přečtení jasné je to, že kdybych potkala Minku a její kamarádku Dariju, určitě bychom byly kámošky. Připadaly mi takové správné. Líbilo se mi, jak se vzájemně podržely. Bude se mi po nich stýskat.
V příběhu je bezpochyby hodně silných okamžiků. Vypráví o obyčejných lidech a právě tím je tak neobyčejný... Určitě se k němu postupem času ráda vrátím.
Doporučovala bych ho všem, kteří se zajímají o dějiny události minulého století.
Komentáře
Okomentovat