Na Větrné hůrce - Emily Brontëová
Originál: Wuthering Heights, 1847
V ČR: Pavla a Matouš Iblovi, Československý spisovatel, Praha, 2011
Počet stran: 384
Anotace: Na bouřlivém severu Anglie leží Větrná hůrka. Panství vřesovišť a mokřadů, kde žijí lidé nezkrotní jako okolní příroda. Kraj, kde na hřbitovech ještě straší..., kde vášeň stravuje zamilovaná srdce.
´Ne, nepochopila,´ prohlásila láskou zaslepená dívka. ´Miluju ho víc, než tys kdy milovala Edgara. A on by mě taky mohl milovat, kdybys ho nechala!´
(10; str. 129)
´Mlč!´okřikla ho paní Lintonová. ´Buď zticha, okamžitě! Jestli to jméno vyslovíš, skončím to celé teď a skočím z okna! Čeho se dotýkáš nyní, to můžeš mít, ale moje duše zůstane na vršku kopce, než na mě příště vztáhneš ruce. Nechci tě, Edgare, to už pominulo... Vrať se ke svým knihám... jsem ráda, že v nich nacházíš útěchu, protože všechno, cos měl ve mně, je pryč.
(12; str. 157)
Když jsem tuto knihu četla poprvé, zklamaně jsem jí vrátila do knihovny s tím, že asi nebude mým šálkem čaje, Po letech jsem se rozhodla, že jí dám šanci. Přece jen, když jsem jí ve 13-14 letech četla, tak jsem jí odložila pouze proto, že jsem jí nepochopila.
Knížku jsem si zkusila koupit (LEVNÉ KNIHY) a dát jí ještě jednu šanci. Nelituju. Příběh je krásný. Autorčin styl psaní je čtivý, i když je děj pomalejší. Já Na Větrné hůrce vnímám jako milý příběh, pohlazení po duši.
V příběhu se vyskytuje množství citu. Překvapilo mě, kolik je v této knize nenávisti, protože jsem čekala romantický příběh plný lásky. Láska se zde vyskytuje jen skromně a je jen velmi jemně naznačena. Díky služce, která nám celý příběh vypráví, se děj jakoby rozděluje do dvou naprosto rozdílných rovin - jedna je pana Lockwooda a druhá Catherine a Heathcliffa.
Catherine mi svým chováním dost připomínala Scarlett z knihy Jih proti Severu, i když Catherine je více ufňukaná a Scarlett rozmazlenější.
Co se týče Heathcliffa, docela se mi líbil. Samozřejmě byly chvíle, kdy jsem si říkala, že už své chování vážně přehání. Rozhodně si však nemyslím, že by byl ďábel. Zastávám názor, že prostě jen od začátku se mu nedařilo zapadnout do společnosti, a tak tyto nedostatky řešil po svém. Alespoň děj okořenil.
Při čtení šestnácté kapitoly jsem se zmohla jenom na zmatené: "COŽE?!". Stane se zde něco, co vás překvapí a od té doby má knížka celkem spád.
Neměla jsem ráda Lintona. Ze začátku mi byl nesympatický, ale pak jsem si ho celkem oblíbila. Edgara mi bylo líto. Catherine jsem si nakonec svým způsobem také oblíbila. Lepší byla ovšem Cathy. S tou jsem se skamarádila už od začátku a na scény s ní jsem se vážně těšila.
Nejsympatičtější mi však přišla služka Nelly. Ze všech postav (je jich daleko víc), mi nejvíce sedla právě tato úplně obyčejná, prostá žena. Měla pádnou ruku, ve správnou chvíli ostrý jazyk a to se mi moc líbilo.
Nejvíce se mi líbily slovní přestřelky mezi postavami - hlavně mezi Catherine a Heathcliffem a pak mezi Cathy a Lintonem.
Knihu rozhodně doporučuju. Vím, že není pro každého - je v ní nejvíce nenávisti, co jsem kdy četla - ale jedná se o nezapomenutelný příběh, ke kterému se určitě po čase vrátím.
´Není lidská bytost,´ oponovala mi,´a na to, abych k němu byla shovívavá, nemá žádný nárok - dala jsem mu své srdce a on ho vzal, rozmačkal ho k smrti a pak mi ho hodil zpátky. Ellen, lidé svým srdcem cítí, a protože to mé zničil, nedokážu s ním soucítit. A nelitovala bych ho ani, kdyby kvůli Catherine úpěl až do nejdelší smrti a ronil pro ni krvavé slzy! Ne, opravdu, opravdu bych nemohla!´
(17; str. 205)
Klasiky mám moc ráda (Jana Eyrovou od autorčiny sestry jsem si zamilovala), ale tahle kniha mě zklamala. Čekala jsem něco víc. Postavy mi byli nesympatické, příběh nebyl to pravé. Popisy prostředí, které mám ráda tam byly skvělé, ale to je asi tak všechno... Jsem ráda, že jsem si knihu přečetla, ale s největší pravděpodobností se k ní už nevrátím. :)
OdpovědětVymazat