Medicejští: Muž u moci - Matteo Strukul

Autor: Matteo Strukul
Originál: Medici: Un uomo al potere
V ČR: Petra Najmanová, Knihy Omega/Dobrovský, 2018
Série: Medicejští (2.díl)
Počet stran: 376

Anotace: Florencie, 1469. Lorenzo Medicejský vítězí v turnaji pořádaném na počest své nastávající manželky Clarici Orsiniové, která právě přijela do Florencie, aby se vdala za muže, jenž bude později nazýván Nádherným. Tento sňatek není pro Lorenza snadným krokem. Je přesvědčen o tom, že jeho srdce patří a navždy bude patřit Lucrezii Donatiové, neobyčejně krásné a okouzlující ženě. Přesto vyhoví přání své matky a sňatkem posílí spojenectví s mocnou římskou rodinou. 
  Lorenzo je povolán, aby řídil město a přijal tak cenu za politické kompromisy. Zmítán mezi láskou a mocí podcení silné protivníky, kteří se proti němu spojí, aby ho zbavili vlády nad Florencií. Girolamo Riario, synovec papeže Sixta IV., uzavře poté, co poštve proti sobě Jacopa a Franceska Pazziovy, odvěké nepřátelské rodiny Medicejských, spojení s Franceskem Salviatim, pisánským arcibiskupem. Společně zosnují  spiknutí, jehož výsledek bude pro Leonarda strašlivý - jeho bratra Giuliana před jeho očima brutálně zavraždí. V té chvíli nastává období násilí a pomsty, před kterou se nikdo neschová... 

      "Lucrezia…," zašeptal Lorenzo.
      "Skutečně vás velmi miluje a je to ta nejhezčí žena,  jakou jsem kdy poznal. Má v sobě něco, co mne fascinuje a si mě podmaňuje, ale nejsou to její rty nebo pohled. To skutečně ne. Myslím, že to její odvaha. Nedokázal bych říct, jestli si zasloužíte být milován ženou, jako je ona.   
      Lorenzo se na okamžik zamyslel. 

(29; Rozhovor; str. 193)

  Kniha nás zavede do Florencie roku 1469, přesněji do února toho roku. Rodině Medicejských se podařilo domluvit sňatek s dcerou rodiny Orsiniů. Pro Medicejské je tato svatba velice výhodnou záležitostí, protože Claricie, budoucí manželka Lorenza, pochází z velmi mocné a vlivné římské rodiny. 

  Lorenzo z blížící se svatby není příliš nadšený, protože již miluje jinou - Lucrezii Donatiovou, se kterou si slíbil vzájemnou lásku.

  Claricie pochopitelně též není z Lucrezie právě štěstím bez sebe, ba spíše naopak. To nejhorší však má teprve přijít... Po určitých událostech je totiž Lorenzo nucen chopit se vlády nad Florencií, což se vůbec nelíbí jeho nepřátelům. Protivníci  se pořád rozrůstají a doplňují svoje už tak dle mého názoru početné řady. Každým dnem vymýšlí nové intriky a pikle, jak by mohli Lorenzovi, jeho přátelům a rodině co nejvíce uškodit. Chtějí ho totiž zbavit moci. A nezastaví se před ničím. Jak se k tomu všemu postaví Lorenzo? Je vůbec schopný zvládnout tíhu osudu a moci? Jak nakonec celá kniha dopadne? Kdo bude vítězem a kdo tlak neustojí? To už vám neprozradím. Povím jen, že tento příběh rozhodně stojí za přečtení. 

V početném davu hospodářů a patriciů byl i Lorenzo, mnohem hezčí než ve skutečnosti. Clarice se sepjatýma rukama se hořce pousmála. Bože, jak ho nenáviděla! Nenávist a bolest, které ji zaplňovaly plodem její zoufalé potřeby ho milovat. Lorenzo ji ale ignoroval: samozřejmě vybraným způsobem, s vlídností, ale už pro něj nic neznamenala. Mnohem raději trávil svůj skromný volný čas s umělci a intelektuály.

                                                                                                               (31; Vězeň; str. 200) 

  MATTEO STRUKUL se narodil v Padově roku 1973. Absolvoval právnickou fakultu se specializací na evropské právo. Publikoval řadu historických románů, které vyšly v dvaceti zemích. 

  Největší úspěch zaznamenala trilogie Medicejští. Píše pro kulturní rubriku Il Venerdi di Repubblica a spolu se svou manželkou Silvií žije střídavě mezi Padovou, Berlínem a Transylvánií. 

Více na: http://matteostrukul.com/.

Pokusil se pohnout nohou, ale obrovská bolest se šířila v krutých vlnách ze stehna až do boku. Cítil, jak mu ledový pot pokrývá čelo. Zalapal po dechu a vzduch se mu zarazil v krku. Rukama svíral prostěradlo. Na chvíli ucítil, že se jeho tělo v křeči napjalo jako ostří nože. Zrak se mu zakalil. Křesla, skříňky, obrazy a látky na stěnách pokoje ztrácely své obrysy a rozplývaly se v nejasné mlze. Pak měl Francesco konečně chvilku klidu. Utrpení se zklidnilo a rozplynulo se do pulzující bolesti, méně intenzivní, přesto stále přítomné.

                                                                                                     (47; V paláci; str. 293)

  Předem bych se chtěla přiznat, že jsem nepostřehla, že se jedná už o druhý díl. Asi proto, že mi přijde, že tahle série celkově není vidět tak, jak by si zasloužila. Jsem ráda, že mohu přispět k tomu, aby se o sérii vědělo, protože mě mrzí, že ani na youtube.com není ukazovaná. Je vážně skvělá.

  Bála jsem se, že tomu nebudu rozumět, když se jedná už o druhý díl. Naopak. Do děje jsem se dostala už první stránkou a neodložila až do včerejších večerních hodin 22:18, kdy jsem knihu dočetla. Už po 13 kapitolách jsem si byla naprosto jistá tím, že si první díl musím určitě za každou cenu sehnat. 

  V příběhu nechybí nic z toho, co v něm má být, aby se jednalo o naprostou bombu. Nechybí romantika, napětí, intriky, přátelství, zrady...Nechybí bitvy, ale ani trocha sexu. Na to, že druhé díly bývají spíše vycpávkové, tak věřte mi, že tenhle rozhodně nebyl. Děj plyne rychle, nezastavuje se a pořád se zde něco děje. Při čtení jsem zapomínala na čas a i když jsem zhruba 2-3 dny vůbec nečetla protože jsem měla jinou práci, musela jsem pořád myslet na to, jak to bude dál. 

  Autor píše čtivě a je vidět, že ví, o čem. Jsem nadšená, jak krásně umí popsat nějakou potyčku, naproti tomu skvěle zvládne i romantiku. A ten konec?! Co to bylo?! V kapitole 56, Láska se nezapomíná je úžasná pasáž o Lorenzovi a Lucrezii a... WAU! Ano, přiznám se, že jsem se málem po slovech Lorenza rozbrečela dojetím. I s Lucrezií. Tu dotyčnou pasáž jsem četla asi třikrát. Snad nikdy mě neomrzí:

"Vždycky, když si na tebe vzpomenu, oči a srdce se pokryjí clonou, kterou nedokážu vysvětlit. Když se pro tebe pokouším něco napsat, inkoust mi vyschne a slova jsou jak padlé listy, pouhé přeludy. Cítím, že se mohu vyjádřit pouze láskou, která ve mě přebývá a kterou žádná slova a žádné sliby nedokážou vyjádřit." Lorenzo se odmlčel jako by svá slova hledal v nejskrytějších zákoutích své duše. Pak pokračoval: "To, co činí lásku ještě silnější, je čekání a odpírání. Mám teď pocit, že po tobě toužím víc než kdy jindy. A až teď si uvědomuji, že jsem vyměnil štěstí za život bez tebe a proklínám se za to, co jsem udělal. Nikoli proto, že jsme spolu strávili málo času, ale proto, že jsem dopustil, aby si politika a moc vzaly všechno a nic nenechaly na oplátku." 

                                                                           (56; Láska se nezapomíná; str. 349)

  Líbí se mi, že autor píše tak, že mám pocit, jako kdybych tam byla. Jako kdybych osobně znala Lucrezii a Lorenza či jeho přítele Leonarda. Musím se přiznat, že jsem měla trochu zmatek (ze začátku díky tomu, že jsem nečetla první díl), že se Lucrezia jmenuje i Lorenzova maminka. 

  Koho mi bylo nakonec líto, byl Antonio a Ludovicco, kteří tam sice škodili, jak mohli, ale myslím si, že osud k nim byl až moc krutý. 

  V anotaci je malinká chyba. Giuliano totiž není bratr Leonarda, ale Lorenza. Toho jsem si všimla až po přečtení knihy. Nic méně příběhu tato skutečnost (dle mého názoru) ani trochu neuškodila. Chybu zkrátka muž udělat každý. 

  Nejvíce jsem si zamilovala postavu Lorenza a Leonarda, ale i Lucrezii Donatiovou jsem měla velmi ráda. Naopak koho jsem při čtení chápala jen minimálně, byla Clarice. Pořád nevím, co si o ní mám myslet. 

  Na závěr této recenze bych chtěla říct, že knihu doporučuji, rozhodně se zařadí k mým neoblíbenějším sériím. Doporučuji číst pro jistotu od prvního dílu s podtitulem Dynastie u moci. Díky knize jsem zjistila, že mám v oblibě Florencii, a tak si určitě ráda přečtu i další tituly odehrávající se na tomto zajímavém místě. Sérii doporučuji každému milovníku historie, poněvadž si myslím, že každý si v ní najde to své. 

  Za recenzní výtisk děkuji Knihám Omega/Dobrovský. 

Knihu můžete zakoupit ZDE nebo ZDE.