Pokoj stínů - Jan Erik Fjell

Autor: Jan Erik Fjell
Originál: Skyggerom, Grand Agency, 2012
V ČR: Martin Nagy, Knihy Dobrovský/Omega, 2019
Série: Anton Brekke (2.díl)
Počet stran: 448

Anotace: Ačkoli je Pokoj stínů vynikajícím popisem brutality, nejdrsnějšího zneužívání, pomsty, přátelství a smutku, skýtá v sobě i notnou dávku humoru.
  Anton Brekke svým svérázným humorem jak novému komplikovanému případu, tak osobním problémům, s nimiž se potýká v době Vánoc. Aby bylo čím financovat svátky, tak se jistý Bernandas z Litvy nechá najmout mafiánským bossem Doskinem, aby propašoval "zboží" do Norska. Když v průběhu hraniční kontroly spatří psa cvičeného na drogy, pomalu se již loučí se svobodou. Nakonec se mu však povede vyváznout bez úhony a pokračuje dál na sever. Co je tedy tím "zbožím", které veze, když ne drogy? Tajemství svého nákladu objeví  po příjezdu do cíle a okamžitě mu dochází, v jak složité situaci se ocitl a že jej čeká spousta problémů...

"Jestli si dobře pamatuji, tak ve Švédsku není trestné řídit švédský automobil, a přitom neumět jazyk," Arturas se zasmál, " hele, nejsi žádný blbec, ne? Trochu mi to připomíná mě před dvaceti lety. Neohrožený a hladový. Ale u tebe to bude jen pár kapek potu ze strachu z případné kontroly, nic víc. Každého to napoprvé potká." 

(kapitola 2, str. 26) 

  V autorově první knize s názvem Práskač jsme se měli šanci seznámit se s vyšetřovatelem Antonem Brekkem, který ovšem mimo běžných případů musí čelit také nejedné životní zkoušce. Osud mu zkrátka nepřeje štěstí. A to se blíží Vánoce!

  Bernandas zoufale potřebuje peníze na svátky, a proto se nechá najmout jako řidič převážející v dodávce neznámé "zboží" pro mafiánského bosse jménem Doskino. Bernandas trpí utkvělou představou, že náklad, který veze, jsou drogy. Když ho však zastaví policie vlastnící psa vycvičeného na drogy a pes nic neodhalí, je mu více než jasné, že "zboží", které veze, ho jistě přivede do spousty velikých problémů... Stál ho výdělek za ty starosti?

  "Pamatujete si, co jste mi slíbil? Bylo to hodně kokainu. K výrobě takové hromady bylo zapotřebí hektaru koky! Takže, mám-li zapomenout na svou část dohody a okamžitě vás sebrat, hrajte to své divadlo dál." 

(kapitola 27, str. 208) 

  Po přečtení knihy PRÁSKAČ, ze které jsem byla nadšená, jsem netrpělivě očekávala, až vyjde další autorova kniha. Najednou dlouho očekávaná chvíle konečně nastala. Druhý Antonův případ konečně "zabloudil do mé knihovničky, a tak jsem se do něj pustila. Recenze na Práskače naleznete TADY.

  Autorův styl psaní jsem si oblíbila, protože píše čtivě. I přesto, že se ve svých knihách věnuje vážným tématům - zločinu, ve svých dílech se nevyhýbá ani humoru a vtipným hláškám. Jan Erik Fjell jako prvek na zvýšení čtivosti využívá kratších kapitol, i když jsou zde i výjimky. Musím říct že tato taktika funguje skvěle. Co skvěle - dokonale, když se kratší kapitoly spojí se šokujícími momenty, které mnohdy nastanou na konci některé z kapitol, takže prostě musíte číst dál. 

  Co se týče vtipu, pokud si dobře vzpomínám, u Práskače jsem se zasmála víc. To vůbec nevadí, protože se jedná o detektivku, ne o titul který by byl vyloženě humorný. Za to jsem u četby Pokoje stínů byla více napnutá, jak příběh dopadne, jak už jsem poznamenala již ve videu uvedeném níže.

  V ději vystupují postav s nejedním tajemstvím. Například podíváme-li se na samotného pachatele, zjistíme, že právě on je ukázkovým příkladem toho, o čem se zde zmiňuji. 

  Pokud jste četli Práskače, tak si asi pamatujete, že Anton holdoval hraní karet. Co mě trochu mrzí, je to, že vyšetřovatel se zde hraní tolik nevěnuje. Spíše se věnuje samotnému vyšetřování, což by někomu mohlo vyhovovat. Já neříkám, je vidět, že autor nejspíš vyhověl většině, kteří mu hru s kartami nejspíš vytýkali. S kartami jsem byla spokojená, děj Práskače byl o ně okořeněný. V Pokoji stínů se sice také vyskytují, ale pouze se tam mihnou. Myslím, že to je škoda, protože k osobnosti Antona Brekka už tak nějak hra patřila. 

  Je zajímavé, že se případ odehrává pouze během několika dní. Milovníci zimy, Norska a Vánoc si zde přijdou na své; protože jsou zde nenásilně vsazené popisy (ne zdlouhavé) každé z již zmiňovaných věcí. Norsko však není jediným místem, který se v knize vyskytuje. Jak už je totiž autorovým zvykem, provede nás různými kouty světa. (Kupříkladu v anotaci zmiňovaná Litva.)Kromě popisu zimy se zde Jan Erik Fjell věnuje i popisu okolí či staveb. (To však jen lehce.)

  Přiznám se, že jsem neodhadla ani pachatele, ani "zboží" nacházející se v dodávce. Měla jsem totiž úplně jiný typ. Co se týče dodávky, nebyla jsem zase až tak mimo, ale co se týče pachatele, příšerně jsem se sekla. Tím, co skrývali v autě, jsem byla znechucená. Byla jsem znechucená z toho, co Doskino pokládal za "zboží".

  V knize se kromě případů dost řeší vztahy a drogy. Co se týče drog, bylo velice zajímavé přečíst si příběh, který mimo jiné vypráví o nelegálním obchodu s nimi. 

  Kromě krátkých kapitol se na čtivosti podepisuje také fakt, že spisovatel využívá střídání děje kolem kriminálníků a kolem policie. Dále také využívá střídání emocí a odlišných míst v ději spojených s činy jednotlivých postav. 

  Titul se kromě běžných kapitol a dní dále dělí většími částmi, jejichž názvy vám prozrazovat nebudu, abych vám neprozradila více, než je nezbytné. K oblasti zločinu patří vulgarita. Ta se zde nachází také, ale podle mého názoru překvapivě tady není v takové míře jako v knize Poslední pes na Zemi. 

  Poslední dobou zjišťuju, že se z trillerů a detektivek dozvím celkem zajímavé věci. Kdo z vás například věděl, že STRASAK je norská databáze zločinců? Nebo že pod policejním slangem "mrkvička" se skrývá úlovek? Pod pojmem "jsi johan" se rozumí "jsi blbec/hloupý/zaostalý.

  Byla jsem velmi potěšená, když jsem zjistila, že se zde také objevuje (byť jen okrajově) i moje oblíbená novinařina.

  Co se týče postav, nejvíce se mi jako v prvním díle líbil Magnus Torp. Po něm hned Anton Brekke. O Ivanovi nevím, co si mám myslet. Bernandas byl dle mého názoru pouze zoufalý ve špatnou chvíli na špatném místě. To ho přivedlo do problémů, o kterých do té doby neměl ani tušení. Nejhorší postavou (a zároveň nejlepší, pokud milujete záporáky, kteří se nestydí ničeho), byl určitě Doskino. Co si o sobě vůbec myslel? Že je pánem světa, který může všechno? Abych doložila, čím se mi tak znelíbil, uvedu kapitolu, kde je situace uvedena. Důvod naleznete v kapitole 36. Ta kapitola je tak nechutná, že nedoporučuju, abyste u ní jedli. Já tedy jedla placku a myslela jsem si, že jí ani nedojím. Prostě hnus. (Ne ta placka, celkově jeho postava jako taková. Samotná placka byla výborná - domácí.)

  Nejvíce se mi kromě Magnuse a Antona líbil také Adam. Plukovník byl také fajn, ale Adam je prostě srdcovka, která doufám, dostane více příležitosti v další knize. Příběh Adama a Plukovníka je popsán na straně 70 a má takový potenciál, že bych brala, aby o nich autor eventuálně stvořil nějakou novelku nebo jejich příběh více rozvedl v další publikaci s případy Antona Brekka. Nils Jahr byl také velmi zajímavou postavou.

 Na závěr recenze mohu říct, že knížka byla o chloupek lepší než Práskač, což jsem nečekala. Myslela jsem si totiž, že Práskače ani v nejmenším nepřekoná. Opak je ovšem pravdou. Jasně, každá z knížek má něco do sebe, ale jako celek se mi asi líbil více Pokoj stínů. Rozhodně doporučuju.

  Za poskytnutí recenzního výtisku děkuju knihkupectví Knihy Dobrovský.

  Pro Pokoj stínů můžete zaběhnout SEM.

/