Ostrov - Sigríður Hagalín Björnsdóttir

Autorka: Sigríður Hagalín Björnsdóttir
Originál: Eyland, 2016
V ČR: Lucie Korecká, Dobrovský/Fobos, 2019
Počet stran: 272

Anotace: Výjimečně se stane něco, co stmelí celé lidstvo, propojí osudy všech, jako by sebou zemská přitažlivost trhla a svět se na okamžik zmenšil, přiblížil, a každý jednotlivý člověk si pak pamatuje, kde byl, když se to událo nebo když se o tom dozvěděl. A někdy se svět  zmenší natolik, že je z něj jenom jeden člověk. Jedna drobná, lidská bytost v opuštěném zálivu. Vyčkává a sepisuje kroniku nedávných událostí, na něž nelze zapomenout.
  Román Ostrov v sobě spojuje milostný příběh a mrazivou dystopii, v níž islandské dějiny postihne nečekaný obrat. Klade otázku, co lidi spojuje a co je rozděluje.

 Tohle je něco jiného, než ten rušný, napjatý zmatek, který obvykle zavládne při živelných pohromách. Je to spíš prázdnota, převis trčící nepochopitelně ve vzduchu.

(Hjalti, str. 31) 

  Všechno začalo výpadkem spojení s okolním. Mysleli si, že se jedná o pouze chvilkovou záležitost, kterou co nevidět technici během pár hodin opraví, ale, jak se ukázalo, nebyla... 

  Na téhle knize je krásně vidět, jak je celý svět provázaný. Island si zde sáhne až na samé dno a není postava, která by zde měla jednoduchý, bezstarostný život. Příběh si máme možnost přečíst z pohledu několika postav. Jedna z věcí, která se mi na knížce líbí je ta, že autorka zde líčí děj i na vesnici. Tato část zvaná "Hladov" mě v příběhu bavilo úplně ze všeho nejvíc. Hladov zkrátka neměl chybičku. 

  Nechci vám zde popisovat děj, jen napíšu, že je psaný z pohledu Hjaltiho, Márii, Margarét a Leifa + speciální části - již zmiňovaný Hladov a články z novin, které ještě více vystihují zdejší situaci titulu.
  Články  z novin jsou sice zajímavé, ale bavily mě nejméně oproti tomu, jak jsem hltala pohledy jednotlivých postav. 

  Doufáme v nejlepší a dřeme jako mezci, raději moc nepřemýšlíme, raději nemyslíme na to, jak by se společnost mohla rozložit jako roztřepený provaz, jako tkanina, která se rozpadne na tisíc vláken.  

(Stručné dějiny konce světa I, str. 67)

Sigríður Hagalín Björnsdóttir se narodila v roce 1974, studovala v Salamance, New Yorku a Kadani a po návratu na Island se stala úspěšnou novinářkou. V současnosti pracuje jako vedoucí zpravodajského oddělení islandské státntelevize a jako moderátorka zpráv se objevuje i na televizních obrazovkách. Román Ostrov je jejím spisovatelským debutem, na podzim roku 2018 vydala druhý román Slovo Boží.  

  Nejhorší sny jsou ty, v nichž je všechno takové jako dřív, všední městský život plyne svým běžným tempem, člověk řídí auto a zastaví na červenou, prochází mezi plnými regály v samoobsluze, sedí v italské restauraci a rozhoduje se mezi pizzou a těstovinami. A pak se svět najednou zhroutí, letadla nemají žádný cíl, kde by mohla přistát, silnice končí nad převisem, na talíři tluče živé srdce. A lidé jsou pryč, nějakým nepochopitelným způsobem zmizeli na nějakém strašném místě a člověk sám nese odpovědnost za to, že je tam poslal. 

(Hladov, str. 99)

  Když jsem tuhle knížku začala číst, okamžitě jsem jí propadla. Doslova mě pohltila a rozhodně se zařadila do pomyslného seznamu nejlepších knih, jaké jsem kdy četla. Proč pomyslného? Jednoduše proto, že ještě nikde není napsaný. 

  Nevím, jak to dělám, ale poslední dobou mám štěstí, že si ke čtení vybírám samé skvělé knížky. Tahle je přímo BOŽÍ. Já jí miluju. Ano, jasně. Možná si někdo řekne - dostala jí na recenzi, tak jí vychvaluje, ale tak to není. Kdyby se mi nelíbila, nechválím. 

  Když se řekne Ostrov, napadne mě jedno slovo, které podle mého názoru naprosto charakterizuje toto dílo. Slovo, které mám na mysli, jsou BARVY. Možná vás napadne, pokud jste knihu ještě nečetli, proč zrovna tohle pěti písmenkové slovo. Hned vám to vysvětlím.

  Již v první kapitole autorka líčí krajinu, objevují se zde ovce, chladnější počasí... Například když jsem se o Ostrově bavila se ségrou vůbec nepochopila, proč mě napadly právě barvy. Samotný styl psaní autorky působí tak nějak barevně. Ukazuje nám, že i když je situace sebehorší, nic není černobílé. V anotaci zmiňovaný milostný příběh je zde složitý. Situace daného páru není vůbec jednoduchá, jak jsme na to u mnoho knih zvyklí, ale je hodně, opravdu hodně komplikovaný. 

  Mohu říct, že jsem nejdřív neměla kapitoly z pohledu Hjaltiho příliš v lásce, ale brzy jsem si ho oblíbila. Hjalti na mě ve své první kapitole neudělal příliš dojem, působil moc upjatě, nepříjemně. Postupem čtení jsem si ho více než oblíbila a zjistila jsem, že jsem ho ze začátku jen dostatečně nechápala. Nakonec jsem usoudila, že Hjalti je právě jedna z nejlepších postav, jaké se zde vyskytují. Oblíbila jsem si ho a srdcem je mi blízká i jeho práce (ze začátku), protože mám ráda psaní i čtení článků. 

  Naopak koho jsem měla ráda nejméně, byla María, která se v určitých situacích chovala protivně, nebála bych se říct dokonce zle. Musím však přiznat, že na konci příběhu mi jí bylo líto. 

  Co se týče děje,   je bezpochyby plný nejrůznějších silných momentů, ale mě nejvíce zasáhli ten ohledně nemocnic, koní a přistěhovalců. Nebude zde vypisovat, co přesně se stalo, ale kdo četl, určitě ví, co myslím. 

  Ostrov je kniha, která si najde mnoho čtenářů, mnoho fanoušků; mezi které se nyní řadím i já. Myslím, že budou spokojeni i náročnější čtenáři, protože jsou zde zajímavé jakoby doplňující články posouvající a obohacující příběh tak, aby plynul se spádem dál. Několikrát jsem si při čtení říkala: "Wau, to je hustý" a nebo "Co se to tam jako zrovna teď stalo?" Dokonce se zde najde i nějaký ten graf, který se vztahuje k určité dějové linii a to beletrie zase až tak moc na svých stránkách nemývá. 

  Mohla bych vyjmenovat spoustu věcí, proč Hladov miluju. Vlastně mám pocit, že by takhle recenze mohla být převážně o něm. To bych však musela spoilerovat a ochudila bych vás o úžasný, nepopsatelný čtenářský zážitek.  Něco takového dělat nebudu. Abyste pochopili mé nadšení, musíte se do knížky ponořit a tak nějak si jí "zažít". 

  Já jsem příběhem žila. Měla jsem pocit, jako bych všechny postavy znala osobně. Není chvíle, kdyby mi nebylo líto, co museli zažít. Hlavně jsem si při čtení říkala: "To je hrozný! Co se tam ještě stane?!" Zvláště v momentu týkající se trojice výše. 

  Musela jsem číst každou volnou chvíli. prostě nešla odložit. Po dočtení jsem si říkala, že bych klidně snesla, kdyby titul měl více stran. Nenašla jsem na ní chybu. Určitě se zařadí k nejlepším knihám roku 2019. Tento příspěvek plánuju udělat, až rok 2019 skončí a já se jím pročtu. Snad vyjde, držte mi palce. 

  Kniha má krásnou obálku. Opravdu jsem nečekala, že bude vizuálně ještě o takhle moc hezčí než virtuálně. Je napínavá a musím říct, že slova na obalu nelžou - skutečně tu vládne chaos, izolace a doslova neustálý boj o přežití. Příběh je také strašidelný tím, jak je ve všech ohledech reálný. Tohle se opravdu může stát. Nezapomeňte,  že věci se neustále mění - z hodiny na hodinu. 

  Ostrov rozhodně nadchne všechny, kteří mají rádi napínavé, svižně jdoucí knihy. Zdejší děj je jízda na horské dráze, kde se ve vás střídají emoce - strach smutek a překvapení. Právě tím je kniha výjimečná... 

  Za zaslání recenzního výtisku moc děkuju knihkupectví Knihy Dobrovský. 

  Ostrov rozhodně doporučuju. 

Knihu můžete zakoupit ZDE.

Když není co jíst, hlavním cílem hladovějícího člověka je udržet se naživu. 

(Hjalti, str. 187) 

Mozek začne produkovat hormon oxytocin, ten samý, jaký se vylučuje při milování nebo při kojení. Biochemická láska. Láska všechno odpouští a všechno toleruje, ale možná není tato hojivá síla, která nás všechny spojuje, nic jiného než hormon.  

(Hladov, str. 247)